ČERSTVÉ PRÁVNÍ ZMĚNY ... FRESH LEGAL NEWS

Ke kanalizačnímu zařízení představujícímu faktickou vadu pozemku.

2008-11-27T17:16:00.001+01:00

Kanalizační zařízení (tj. zde retenční stoky k odvádění srážkových vod kanalizačního sběrače a dvou řadů průmyslového vodovodu) nacházejícího se pod pozemkem není podle zákona č. 274/2001 Sb. součástí předmětného pozemku a tvoří samostatnou stavbu v občanskoprávním slova smyslu.

Nelze však bez dalšího přisvědčit závěru, že „tvoří-li kanalizační zařízení samostatnou stavbu v občanskoprávním slova smyslu, která je předmětem veřejné evidence podle zákona č. 274/2001 Sb., nelze dovozovat, že by tato stavba mohla být vadou předmětného pozemku“.

Nedostatky fyzické povahy, např. co do jakosti, množství, funkčnosti, vzhledu apod. představují tzv. vady faktické; vadami právními se rozumí nedostatky, které brání tomu, aby nabyvatel získal k předmětu plnění práva v takovém rozsahu a takové kvality, která vyplývají ze smlouvy účastníků.
Umístění cizí stavby pod povrchem pozemku způsobuje jak nedostatek fyzické povahy pozemku, neboť nesporně ovlivňuje jeho funkčnost, tak i nedostatek spočívající v tom, že kvalita práva nabyvatele k pozemku je omezena (tzn. vadu právní). K bezprostřední ochraně kanalizačních stok před poškozením se totiž podle § 23 zákona č. 274/2001 Sb. vymezují ochranná pásma, v nichž lze provádět zemní práce, stavby, umísťovat konstrukce nebo jiná podobná zařízení či provádět činnosti, které omezují přístup k vodovodnímu řadu nebo kanalizační stoce nebo které by mohly ohrozit jejich technický stav nebo plynulé provozování, vysazovat trvalé porosty, provádět skládky jakéhokoliv odpadu nebo provádět terénní úpravy jen s písemným souhlasem vlastníka vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatele.
Podle § 500 odst. 1 obč. zák. jde-li o vady zjevné nebo o vady, které lze zjistit příslušné evidence nemovitostí, nelze uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady, ledaže zcizitel výslovně ujistil, že věc je bez jakýchkoliv vad.
Pokud však citované ustanovení hovoří o „vadách zjistitelných z příslušné evidence nemovitostí“, uvažuje jen ty vady, které se zapisují do katastru nemovitostí. Nahlédnutím do katastru nemovitostí lze zjistit, zda nemovitost nemá faktickou a právní vadu. Protože přístup k těmto údajům má každý, jsou vady zjistitelné z katastru nemovitostí postaveny na roveň tzv. vadám zjevným.
Vlastník vodovodu nebo kanalizace je sice povinen na své náklady zajistit průběžné vedení provozní evidence, kterou tvoří mimo jiné i výkresová dokumentace vodovodu nebo kanalizace, a tu pak předává vodoprávnímu úřadu, jenž zpracuje údaje, které mu byly předány za celý svůj územní obvod a předá je ministerstvu k vedení ústřední evidence vybraných údajů o vodovodech a kanalizacích, nicméně vlastnické vztahy k vodovodům a kanalizacím, jakož i k vodovodním a kanalizačním přípojkám se do katastru nemovitostí nezapisují a na majetkovou evidenci vodovodů a kanalizací se zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem nevztahuje (§ 5 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb.); z katastru nemovitostí tudíž není existence stavby kanalizace pod pozemkem jiného vlastníka seznatelná.(podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 897/2006, ze dne 30. 9. 2008).

Smlouvy o koncesi na veřejné služby

2008-11-27T17:10:00.001+01:00

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 13. listopadu 2008, ve věci C‑324/07:

Smlouvy o koncesi na veřejné služby nespadají do působnosti směrnice Rady 92/50/EHS ze dne 18. června 1992 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby (Úř. věst. L 209, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 322), která byla použitelná v době skutkového stavu v původním řízení. Nehledě na skutečnost, že takové smlouvy jsou vyňaty z oblasti působnosti této směrnice, jsou veřejné orgány, které udělují koncese, povinny dodržovat základní pravidla Smlouvy o ES, zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti a rovnosti zacházení, jakož i povinnost transparentnosti, která z nich vyplývá (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky, Telaustria a Telefonadress, body 60 až 62, a ze dne 21. července 2005, Coname, C‑231/03, Sb. rozh. s. I‑7287, body 16 až 19). Aniž by s sebou tato povinnost transparentnosti nutně nesla povinnost vyhlásit veřejnou zakázku, ukládá orgánu udělujícímu koncesi, aby ve prospěch každého potenciálního uchazeče zajistil odpovídající stupeň zveřejnění umožňující otevření koncesí na veřejné služby hospodářské soutěži, jakož i kontrolu nestrannosti zadávacích řízení (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Telaustria a Telefonadress, bod 62, jakož i Coname, bod 21).

Rozhodnutí ÚS o Lisabonské smlouvě

2008-11-27T17:07:00.001+01:00

Analytická právní věta
Přenos pravomocí orgánů České republiky na mezinárodní organizaci podle čl. 10a Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) nemůže jít tak daleko, aby narušil samu podstatu republiky jako svrchovaného a demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana a aby založil změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jinak je ale rozsah přenosu pravomocí otázkou výsostně politickou.
Pokud by na základě přenosu pravomocí mohla mezinárodní organizace nadále své pravomoci měnit libovolně a nezávisle na svých členech, tzn. byla by na ni přenášena ústavní kompetenční kompetence, šlo by o přenos v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 10a Ústavy.
Při preventivním přezkumu mezinárodních smluv je referenčním kritériem pro Ústavní soud ústavní pořádek jako celek, nikoli jen jeho materiální jádro; Ústava nerozlišuje mezi „běžnými“ mezinárodními smlouvami podle čl. 49 a mezinárodními smlouvami podle článku 10a a u obou z nich stanoví tutéž proceduru přezkumu Ústavním soudem.
Tzv. Lisabonská smlouva takové důsledky ve vztahu k Evropské unii nemá a je v přezkoumávaných ustanoveních v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
V řízení o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem je Ústavní soud vázán rozsahem kvalifikovaného návrhu na zahájení řízení. Jeho přezkum se koncentruje jen na ta ustanovení mezinárodní smlouvy, jejichž soulad s ústavním pořádkem navrhovatel výslovně a odůvodněně zpochybnil.

2008-11-14T16:26:00.000+01:00

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2008/92/ESze dne 22. října 2008o postupu v rámci Společenství pro zvýšení transparentnosti cen plynu a elektřiny účtovanýchkonečným průmyslovým velkoodběratelům (přepracované znění):
Článek 1Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby podniky dodávajícíplyn nebo elektřinu konečným velkoodběratelům definovanýmv přílohách I a II sdělovaly Statistickému úřadu Evropskýchspolečenství (Eurostat) ve formě stanovené článkem 3:1) ceny a prodejní podmínky pro plyn a elektřinu pro konečnévelkoodběratele;2) používané cenové systémy;3) rozpis odběratelů a odpovídající objemy podle kategoriíspotřeby zajišťující reprezentativnost těchto kategorií naúrovni členského státu.

Kodifikace Směrnice o ochranných známkách.

2008-11-14T16:22:00.000+01:00

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2008/95/ESze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách.

Mimořádně nízká nabídková cena při zadávání veřejných zakázek vyloučených ze směrnic

2008-11-11T14:52:00.001+01:00

„Zásada svobodné hospodářské soutěže, zásada transparentnosti veřejné správy a zásada zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, které jsou základem práva Společenství v oblasti veřejných zakázek, jakož i právo na řádnou správu brání vnitrostátní právní úpravě, která při zadávání veřejných zakázek vyloučených ze směrnic v této oblasti stanoví povinnost zadavatelů automaticky a bez možnosti kontradiktorního ověření vylučovat mimořádně nízké nabídky.“ STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA DÁMASA RUIZ-JARABA COLOMERAve věci C‑147/06 a C‑148/06

Meze cenové regulace

2008-11-10T16:25:00.000+01:00

Ústavní soud při posuzování ústavní konformity míry a forem cenové regulace setrvale (viz nálezy sp. zn. Pl.ÚS 3/2000 nebo I. ÚS 47/05) vychází ze zásady, že cenová regulace nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví. Zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To podle Ústavního soudu znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli.

Dva protichůdné judikáty Nejvyššího soudu - peněžní prostředky ve vztahu ke smlouvě o půjčce

2008-11-10T16:18:00.000+01:00

Nejdříve uvádím záměrně kurzívou ten, který je dle mého názoru argumentačně nesprávný a obsahující výklad pojmu peněžní prostředky, který není v souladu s českým právem (32 Cdo 922/2007 ze dne 24. května 2007).

Zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi (popřípadě jeho zástupci). Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele. Předmětem smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky, je možno je poskytnout i převodem z účtu na účet, avšak na základě smlouvy o půjčce, věřitel přenechává dlužníkovi peníze, jako věci určené podle druhu, a tudíž přenechává pouze bankovky a mince (srov. názor Jany Marčanové, katedra práva Vysoké školy ekonomické Praha, článek "Úvěr nebo půjčku k podnikání?“, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 11/1994).

I když obvykle je stranou, která se zavazuje poskytnout úvěr, zpravidla banka, obchodní zákoník umožňuje, aby věřitelem byla i jiná osoba, ať už právnická nebo fyzická. Věřitel nemusí být ani podnikatelem, protože smlouva o úvěru patří mezi tzv. absolutní obchody, které se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu (srov. Obchodní zákoník, komentář, I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol., 11. vydání r. 2006, C.H.BECK, komentář k § 497).

A nyní dle mého názoru argumentačně správný judikát stejného soudu (jiného senátu) o tři měsíce později 29 Odo 475/2006, ze dne 24. 7. 2008: "Peníze lze dlužníku zapůjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku".

Rozdílnost judikatury ve skutkově a právně obdobných sporech

2008-11-10T13:42:00.000+01:00

Pokud stěžovatel poukazoval na rozdílnou judikaturu městského soudu ve skutkově a právně obdobných sporech, nelze než konstatovat, že protichůdné závěry jednotlivých rozhodnutí městského soudu neposilují důvěru v justici a nepřispívají ani k ochraně právní jistoty účastníků sporu a principu předvídatelnosti práva. Proto Nejvyšší správní soud rozsudky městského soudu sp. zn. 10 Ca 227/2007, sp. zn. 10 Ca 334/2007 a sp. zn. 10 Ca 335/2007 pro nezákonnost zrušil, aby v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 s. ř. s. zajistil jednotu a zákonnost rozhodování, jakož i ochranu právní jistoty účastníků. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104, dostupný na www.nssoud.cz, „rozpornost judikatury ve skutkově i právně obdobné otázce je z hlediska právní jistoty účastníků naprosto nežádoucí a sama o sobě je způsobilá zasáhnout právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Důvodem ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí pro neodůvodněný rozpor v judikatuře pak ovšem může být jen takový případ, kdy k tomuto faktu přistupuje i věcná nesprávnost rozhodnutí. Každý potenciální účastník řízení bere při zvažování svých šancí na úspěch v soudním řízení v potaz i dosavadní (především publikovanou) judikaturu. Má právo přitom očekávat, že soudy budou v různých případech rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor, tuto věc posoudí ve shodě s tímto názorem. V opačném případě porušuje princip právní jistoty. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že tyto úvahy nevylučují možnost vývoje právních názorů, které ovšem musí být řádně odůvodněny. Názorový střet zakládá rozhodování vyšší soudní instance o sporné otázce, jejíž následné rozhodnutí bude napříště pro krajské soudy závazné. /7 As 49/2008 - 72, Nejvyšší správní soud/

Oprávněné náklady na výrobu tepla

2008-11-10T11:51:00.001+01:00

Věcné usměrňování ceny tepla způsobem, který byl v rozhodném období použit na stěžovatelku, vychází z toho, že lze objektivně, tj. ekonomickou úvahou osoby nezávislé na dodavateli tepla, určit u konkrétního dodavatele s ohledem na jeho podmínky tzv. ekonomicky oprávněné náklady na výrobu tepla a vymezit je oproti nákladům ekonomicky neoprávněným. Ekonomicky oprávněnými náklady nutno rozumět náklady, které by řádný hospodář vynaložil, aby zajistil zejména samotnou výrobu tepla, přiměřenou údržbu a reprodukci svého majetku účelně používaného přímo či nepřímo v souvislosti s výrobou tepla, přiměřenou bezpečnost samotné výroby tepla i procesů souvisejících (přinejmenším v míře zákonem předepsané) a přiměřenou míru spolehlivosti dodávek tepla, a také aby dosáhl přiměřeného zisku z této činnosti. Ekonomicky neoprávněnými pak budou náklady, které buď vůbec se samotným procesem výroby tepla nesouvisí nebo náklady, které sice s ním přímo či nepřímo souvisí, ale řádný hospodář by je nevynaložil. Systémy dodávání tepla z centrálních zdrojů domácnostem mají síťovou povahu a dodavatel má v určité lokalitě nezřídka dominantní postavení na trhu tepla, neboť zásobuje převážnou většinu domácností v určitém městě, čtvrti či bloku domů. Nahrazení existujícího způsobu vytápění jiným, např. nahrazení vytápění centrálně dodávanou teplou vodou vytápěním elektrickým či kamny nebo jinými lokálními topeništi, pak je ztíženo z důvodů faktických (vysoké náklady domácností na změnu způsobu vytápění, v některých případech technické obtíže spojené s jejím uskutečněním) či právních (majitelé nájemních domů zásobovaných teplem z centrálních zdrojů nemusí z různých důvodů dát nájemcům souhlas s přechodem na jiný způsob vytápění). Všechny tyto skutečnosti ztěžují pozici domácností vůči dodavateli tepla v procesu vyjednávání ceny tepla na trhu touto komoditou a umožňují dosáhnout výrobci tepla takové ceny, která je v rozporu s představou společnosti o ceně spravedlivé. Výrazem představ společnosti o spravedlivé ceně tepla je pak metoda regulace jeho ceny, která má vést (je otázkou, zda skutečně vede, to však není předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem) k dosažení nižší ceny tepla než takové, jaké by bylo dosaženo na neregulovaném trhu s teplem. Smyslem a účelem rozlišování ekonomicky oprávněných a ekonomicky neoprávněných nákladů je tedy zajistit, aby dodavatel tepla dodával teplo za cenu nižší, než jaké by dosáhl, pokud by při stanovení ceny využil svého dominantního postavení, avšak takovou, která bude ještě ekonomicky racionální, a samozřejmě bude stanovena i ústavně konformním způsobem.

Správní orgán, který posuzuje ekonomickou oprávněnost určitých nákladů, proto při svém rozhodování musí postupovat na základě racionální úvahy. V první řadě si musí ujasnit, zda by dané náklady v konkrétních poměrech kontrolované osoby řádný hospodář vynaložil. Přitom je třeba zohlednit všechny okolnosti a vzít v úvahu i to, že při úvaze o vynaložení určitých nákladů nelze odhadovat budoucí vývoj rozhodných skutečností s naprostou jistotou, takže řádný hospodář bude brát v úvahu i možnost, že dojde k mimořádným či obtížně předvídatelným okolnostem, na které bude muset adekvátně reagovat. Poté, co si správní orgán ujasní, jaké náklady by v konkrétním případě vynaložil řádný hospodář, porovná je s náklady skutečně vynaloženými. Teprve zjistí-li, že skutečně vynaložené náklady v nikoli nevýznamné míře převyšují náklady ekonomicky oprávněné, je zde prostor pro případný postih za správní delikt na úseku cen.

Přezkum správního uvážení při stanovení výše pokuty

2008-11-10T11:48:00.000+01:00

Stanovení výše pokuty za správní delikt je výsledkem správního uvážení, které je soudem přezkoumatelné. Rozhodnutí založená na správním uvážení přezkoumává soud z hledisek, zda nevybočilo z mezí stanovených zákonem, zda podklady pro ně byly opatřeny zákonným způsobem a zda není v rozporu s logickým úsudkem (srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 1995, č. j. 6 A 129/93 – 20 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Pokud jde o moderaci trestu, je takto vymezený rozsah soudního přezkumu ještě dále zúžen, a to na případy, kdy byl trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Úlohou soudu tedy není snížit trest na takovou výši, kterou sám považuje za adekvátní, nýbrž posoudit, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení, případně toto nezneužil tím, že by uložil trest zjevně nepřiměřený.
Podmínkou pro užití moderace je tedy zjevná nepřiměřenost pokuty. Soud hodnotí přiměřenost pokuty především ve vztahu ke kritériím, která pro úvahu o výši pokuty stanoví zákon. Podle ust. § 22 odst. 2 věta druhá zákona o ochraně hospodářské soutěže přihlédne Úřad při rozhodování o výši pokuty zejména k závažnosti, případnému opakování a délce trvání porušování tohoto zákona. /7 Afs 40/2007 - 111/

Jednočinný souběh komunitárních a vnitrostátních správních deliktů v oblasti hospodářské soutěže

2008-11-10T11:44:00.000+01:00

5 Afs 9/2008 - 328, Nejvyšší správní soud

Za prvé, čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1/2003 i ustálená judikatura Soudního dvora připouštějí za vymezených podmínek uplatnit na jednání soutěžitelů spočívající v uzavírání zakázaných dohod omezujících hospodářskou soutěž nebo ve zneužití dominantního postavení na trhu, která naplňují znaky skutkových podstat dle čl. 81 Smlouvy ES nebo dle čl. 82 Smlouvy ES, rovněž jim odpovídající skutkové podstaty dle § 3 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Za druhé, souběžnému vyslovení viny za spáchání uvedených komunitárních a vnitrostátních deliktů v jediném rozhodnutí správního orgánu nebrání zásada ne bis in idem, jak vyplývá z obecných právních zásad Společenství, z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a z čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť nejde o situaci, kdy je opakovaně vedeno řízení o téže věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Za třetí, jednočinný souběh uvedených komunitárních a vnitrostátních správních deliktů je možný, neboť zájmy chráněné skutkovými podstatami správních deliktů dle Smlouvy ES a skutkovými podstatami dle zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou rozdílné.

Státní podnik a povinnosti dle zákona o svobodném přístupu k informacím

2008-11-10T11:40:00.000+01:00

I. ÚS 260/06
Jedním z kritérií, jak diferencovat veřejnou instituci od instituce soukromé, je právě způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu). Nicméně Ústavní soud současně poukazuje na nutnost reflexe toho, že pro konečný závěr, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, je třeba akcentovat i jiná kritéria.
Zařazení zkoumané instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou tak musí vyplývat z “převahy” znaků, jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické.
Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak dle přesvědčení Ústavního soudu nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze.
Nelze nereflektovat při úvahách o způsobu založení státního podniku skutečnost, že zakladatelem je stát, který také státní podnik ruší, a rozhoduje o jeho sloučení, splynutí a rozdělení, přičemž významné je to, že založení státního podniku musí ze zákona předcházet usnesení vlády, kterým se uděluje souhlas se založením podniku.
Při vzniku a zániku státního podniku je tak přítomna velká míra ingerence státu a naopak absentuje „vlastní“ vůle státního podniku, což pak svědčí spíše o jeho povaze veřejné.
Pokud jde o hledisko osoby zřizovatele, je na místě poukázat na ust. § 3 odst. 1 zákona o státním podniku, dle kterého zakladatelem podniku je stát.
Nahlíženo kritériem subjektu vytvářejícího orgány státního podniku, lze odkázat jako na relevantní na ust. § 11 zákona o státním podniku, dle kterého orgány podniku jsou ředitel a dozorčí rada.
Z hlediska existence či neexistence státního dohledu nad činností státního podniku zjevně plyne, že nad činností státního podniku je vykonáván státní dohled, což je jedním z typických znaků veřejné instituce.
Pokud jde o hledisko účelu, za kterým byla instituce založena, relevantní je v tomto kontextu zejména legální deklarace účelu zakládání státních podniků podle zákona o státním podniku. Dle ust. § 3 odst. 2 „Podniky založené podle tohoto zákona jsou zakládány k uspokojování významných celospolečenských, strategických nebo veřejně prospěšných zájmů.“ Všechny druhy veřejné dopravy lze totiž vzhledem k jejich charakteru, potřebě a významu považovat za veřejné služby. V případě státního podniku Letiště Praha se jedná o mezinárodní veřejné civilní letiště.
Podle přesvědčení Ústavního soudu z výše uvedené argumentace vyplývá, že státní podnik Letiště Praha byl zřízen státem, jeho orgány jsou vytvářeny státem, stát zákonem zakotvenými prostředky vykonává dohled nad jeho činností, a plní veřejný účel; pokud jde o způsob jeho založení (zániku), ten kombinuje na jedné straně soukromoprávní postup dle obchodního zákoníku (zakladatelská listina, forma a okamžik vzniku), leč obsahuje na druhé straně schvalovací proces v rámci působení orgánu výkonné moci a celkově velkou míru ingerence státu v procesu vzniku a zániku daného státního podniku. Nelze potom než uzavřít, že výrazně převažují znaky svědčící o veřejné povaze státního podniku Letiště Praha, a proto je namístě přijmout závěr, že se jedná o instituci veřejnou.
Interpretace, že pokud nedojde k vyslovení veřejného účelu v zákoně konkrétním způsobem, nelze shledávat v činnosti té které instituce veřejný účel, se jeví Ústavnímu soudu jako nepřípustně formalistická, pohybující se mimo rámec požadavků vyplývajících z materiálního pojetí právního státu. Zákon ani z povahy věci nemůže konkrétním způsobem vymezit veřejný účel toho kterého státního podniku, neboť činnost každého státního podniku je vykonávána v jiné oblasti a zákon upravuje vznik, změnu, zánik a postavení státního podniku pouze obecně.
Pokud jde potom o splnění legálního požadavku (platného v době vydání napadených rozhodnutí obou soudů), lze poukázat na legální definici „veřejných prostředků“, obsaženou v ust. § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, dle které veřejnými prostředky jsou „veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a)“.
V případě státního podniku Letiště Praha jedná o veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky, jde tedy o povinný subjekt dle ust. § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Takový interpretační závěr Ústavního soudu přitom přispívá k žádoucímu širšímu pojetí práva na informace a důsledněji tak směřuje k realizaci smyslu právní úpravy o svobodném přístupu k informacím.

ÚS: Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu

2008-11-10T09:42:00.001+01:00

Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, tedy porušil zásadu dvojinstačnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 129/06, ze dne 22.10.2008

K know-how jako vkladu tichého společníka

2008-11-10T09:40:00.001+01:00

Know-how je souhrnem specifických znalostí a zkušeností v jakékoliv oblasti výrobní, zemědělské, obchodní apod. umožňujících provést určitý konkrétní úkol rychle s nejmenším vynaložením energie a nákladů. Je proto nepochybné, že i know-how se může stát vkladem tichého společníka, neboť umožní společnosti využitím těchto zkušeností uspořit náklady a čas, které by jinak musela vynaložit k získání stejného výsledku. Vkladem tichého společníka však know-how může být pouze za předpokladu, že účastníci smlouvy se dohodnou především na specifikaci poskytnutých zkušeností, a také na peněžním ocenění know-how, které nemůže být souhrnem jen všeobecných, tj. každému známých, nýbrž specifických (zvláštních) znalostí a zkušeností v daném oboru. Jen takto vymezené know-how je v souladu s ustanovením § 674 odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, které jako předmět vkladu označuje určitou peněžní částku, určitou věc nebo právo nebo jinou majetkovou hodnotu využitelnou při podnikání.Stejně jako peněžní částka nebo věc sloužící jako vklad tichého společníka, musí být i jiná majetková hodnota také konkretizována určitým způsobem. Podle ustanovení § 673 odst.1 obch. zák., v rozhodném znění, je podmínkou smlouvy o tichém společenství určitost vkladu tichého společníka. Lze proto dovodit, že pokud vklad tichého společníka není stanoven zcela určitým způsobem, jak co do majetkové výše tak i podstaty, je právní úkon pro jeho neurčitost neplatný podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 426/2006, ze dne 10. 9. 2008

První pokuta za přímé zadání koncese

2008-11-09T17:34:00.000+01:00

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) uzavřel první případ v oblasti koncesí, když svým druhostupňovým rozhodnutím ze dne 3. listopadu 2008 pokutoval částkou 100 tisíc korun obec Zdiby ležící nedaleko Prahy.
Obec při výběru koncesionáře za účelem provozování kanalizace a čističky odpadních vod nepostupovala v koncesním řízení a oslovila pouze jednoho zájemce.
Koncesní zákon z roku 2006 upravuje podmínky a postup veřejného zadavatele při uzavírání koncesních smluv v rámci spolupráce mezi veřejnými zadavateli a jinými (podnikatelskými) subjekty. Veřejný zadavatel tak může, jako v tomto uvedeném případě, zadat provozování kanalizace a čističky odpadních vod včetně dobudování části kanalizační sítě s tím, že úplata náležící koncesionáři bude spočívat ve výběru stočného od producentů odpadních vod, tj. uživatelů kanalizační sítě.
Zadavatel je však i v oblasti koncesí vázán nutností vybrat koncesionáře v koncesním řízení, jestliže předpokládaný příjem koncesionáře činí 20 mil. Kč bez DPH a více. V daném případě však koncesní řízení nebylo vypsáno, přestože předpokládaný příjem koncesionáře (společnost BMTO GROUP) přesáhne limit 20 mil. korun. Obec Zdiby tak byla pokutována, protože uzavřela smlouvu po jednání pouze s jediným uchazečem. Tím byl zcela vyloučen prvek soutěže.
odbor vnějších vztahů ÚOHS08/130/VZ027

Interpelace J. Klase na M. Bursíka ve věci dopadů Podmínek přijatelnosti vodohospodářských projektů

2008-11-09T15:25:00.000+01:00

Joint Practical Guide of the European Parliament, the Council and the Commission for persons involved in the drafting of legislation

2008-11-09T15:21:00.000+01:00

Písemné interpelace poslanců v Poslanecké sněmovně Parlaentu ČR

2008-11-09T15:15:00.001+01:00

Interpelace poslanců v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR

2008-11-09T15:13:00.003+01:00

Interpelace v Evropském parlamentu

2008-11-09T15:13:00.001+01:00

Uzavření Úmluvy OSN proti korupci jménem ES

2008-11-09T15:07:00.000+01:00

ROZHODNUTÍ RADY ze dne 25. září 2008 o uzavření Úmluvy Organizace spojených národů proti korupci jménem Evropského společenství (2008/801/ES).

The purposes of this Convention are:
(a) to promote and strengthen measures to prevent and combat corruption more efficiently and effectively;
(b) to promote, facilitate and support international cooperation and technical assistance in the prevention of
and fight against corruption, including in asset recovery;
(c) to promote integrity, accountability and proper management of public affairs and public property.

Povinnost zajistit schůdnost chodníku

2008-11-09T10:57:00.000+01:00

Problematika účinků odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí převodcem poté, co nabyvatel nemovitost dále převedl na třetí osobu

2008-11-09T10:46:00.001+01:00

Tříčlenný senát č. 22, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, při úvaze o účincích odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněného pod číslem 46/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 46/2007“). Proto rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

Problematikou účinků odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí převodcem poté, co nabyvatel nemovitost dále převedl na třetí osobu, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněném pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 85-86 /129-130/), uzavřel, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Ve stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia ze dne 19. dubna 2006, Cpjn 201/2005, uveřejněném pod číslem 40/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, doplnil, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav i v případě, že nabyvatel, dříve než došlo k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu. A konečně, v R 46/2007 uvedl, že platným a účinným odstoupením od kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti se ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák. zrušují (zanikají) od počátku obligační a věcné (věcněprávní) účinky smlouvy, na základě které nabyl (měl nabýt) účastník smlouvy vlastnické právo, a ve vlastnictví nemovitosti je tu stejný právní stav, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví nikdy nedošlo; to platí i tehdy, jestliže nabyvatel dříve, než došlo ke zrušení smlouvy odstoupením, nemovitost převedl na další osobu, a i kdyby další nabyvatel byl v dobré víře, že se stal jejím vlastníkem. Odvolacímu soudu lze z výše uvedeného pohledu vytknout již to, že se v napadeném rozhodnutí se závěrem obsaženým v prvním z označených stanovisek nikterak nevypořádal.

Výše formulované judikatorní závěry Nejvyššího soudu byly nicméně pro tuto věc (v jejímž rámci tříčlenný senát Nejvyššího soudu před předložením věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podal návrh na zrušení § 48 odst. 2 obč. zák.) závazně korigovány nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněným pod číslem 307/2007 Sb. Ústavní soud výrokem nálezu pléna jednak zamítl návrh na zrušení označeného ustanovení, jednak určil, že odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák. se - není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká. V odůvodnění nálezu pléna se Ústavní soud přihlašuje k závěrům, jež formuloval ve výše označeném nálezu sp. zn. II. ÚS 77/2000 a odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1186/98. V odstavci 26. odůvodnění nálezu pléna Ústavní soud doplnil, že takto ustavený koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, se - pochopitelně - týká jen těch práv, která byla nabyta v dobré víře, která vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Závěry obsažené v citovaném nálezu pléna tudíž omezují řešení problematiky obsažené v dovolání na zodpovězení otázky, zda obstojí závěr napadeného rozhodnutí o tom, že žalovaní nabyli nemovitosti „v dobré víře“.

Obecněji se pak v daných souvislostech klade otázka, čeho (jakých skutečností) se má dobrá víra „dalšího nabyvatele“ týkat. Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že dobrá víra je - obecně vzato - vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 1999, pod číslem 56 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 33, ročníku 2004, části II., pod pořadovým číslem 35). Přitom při nabývání vlastnického práva k určitému majetku má dobrá víra samostatně právní význam, jen pojí-li se k domnělému právnímu titulu (titulus putativus); je-li zde skutečný nabývací titul (např. platná kupní smlouva), dobrá víra při nabytí vlastnického práva samostatný význam nemá (srov. § 130 a násl. obč. zák. a opět i posledně citované usnesení Ústavního soudu, jež uvádí, že dobrá víra je psychický stav držitele - takový držitel se domnívá, že mu právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není). Nález pléna Ústavního soudu spočívá jednoznačně na závěru, že byl-li v době dalšího převodu majetku první kupující (první nabyvatel) skutečným vlastníkem majetku, pak (nevymínil-li si první kupující jinak) převedl na druhého kupujícího (druhého nabyvatele) vlastnické právo v celé jeho šíři, s tím, že ze žádného ustanovení občanského zákoníku nelze dovodit, že v případě odstoupení od smlouvy dochází též k zániku všech smluv navazujících (srov. k tomu zejména odstavec 18. odůvodnění nálezu pléna). Jinak řečeno, Ústavní soud vychází z toho, že i poté, co první prodávající účinně odstoupil od kupní smlouvy č. 1 uzavřené s prvním kupujícím, zůstala kupní smlouva č. 2 (uzavřená před odstoupením od kupní smlouvy č. 1 mezi prvním kupujícím /jako druhým prodávajícím/ a druhým kupujícím) platným nabývacím titulem, nikoli jen titulem domnělým. U platného nabývacího titulu (kupní smlouvy č. 2), který nezanikl odstoupením od kupní smlouvy č. 1, je existence dobré víry nabyvatele o tom, že se stal vlastníkem převáděného majetku, bez právního významu (vlastnické právo by nabyl, i kdyby v dobré víře o tom, že mu převáděná věc nebo právo patří, nebyl). Ústavní soud ovšem ve výroku nálezu pléna podmiňuje ústavní ochranu vlastnického práva dalších nabyvatelů tím, že své vlastnické právo nabyli „v dobré víře“; z toho logicky vyplývá, že tato dobrá víra se musí týkat jiných skutečností než toho, že kupovaná věc dalším nabyvatelům patří. Jelikož předmětem výkladu nálezu pléna bylo ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák., je logické usuzovat, že dobrá víra dalších nabyvatelů se v argumentaci Ústavního soudu váže právě k jejich (ne)vědomosti o skutečnostech, na jejichž základě by odstoupení od kupní smlouvy č. 1 působilo i vůči nim. Nejvyšší soud interpretuje nález pléna Ústavního soudu v otázce dobré víry nabyvatelů následovně: Nabyvatelé nemohou přijít o vlastnické právo k převáděnému majetku, jestliže v době uzavření kupní smlouvy č. 2 byli (jako kupující) se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře o tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 mohla od kupní smlouvy č. 1 účinně odstoupit. Za předpokladu, že dalším nabyvatelům v době uzavření kupní smlouvy č. 2 bylo známo, že některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 může od kupní smlouvy č. 1 odstoupit s účinky předjímanými ustanovením § 48 odst. 2 obč. zák., a že důvody pro odstoupení od smlouvy již byly naplněny, nepožívá vlastnické právo k majetku, jež nabyli kupní smlouvou č. 2, ústavní ochrany (pro absenci dobré víry dalších nabyvatelů) a v důsledku odstoupení od kupní smlouvy č. 1 se tak obnovuje vlastnické právo prodávajícího z kupní smlouvy č. 1. Z tohoto pohledu se odvolací soud věcí nezabýval a jím provedené právní posouzení věci je proto nesprávné. Z výše podaného pojetí dobré víry jako psychického stavu určité osoby nadto plyne, že nezakotvuje-li příslušná úprava, v níž má dobrá víra konkrétní osoby právní význam, domněnku, že taková osoba je ohledně existence určitých skutečností v dobré víře, stíhá povinnost důkazní (a posléze i břemeno důkazní) o této dobré víře osobu, které je dobrá víra - v rovině právní - ku prospěchu. V posuzované věci to znamená, že odvolací soud pochybil, jestliže uzavřel, že důkazní povinnost a odtud plynoucí důkazní břemeno ohledně (ne)dobré víry žalovaných stíhá dovolatele. Ve skutečnosti procesní odpovědnost za nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ohledně své dobré víry při uzavření kupní smlouvy č. 2 nesou žalovaní (srov. k tomu opět i nález pléna, konkrétně tu část bodu II. věty druhé jeho výroku, která obsahuje formulaci: „Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře“).

Absolutní neplatnost smlouvy při absenci znaleckého posudku dle § 196a odst. 3 obch.z.

2008-11-06T20:08:00.000+01:00

Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2011/2000 formuloval a odůvodnil závěr, že byla-li při uzavření smlouvy podléhající režimu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, porušena povinnost stanovit cenu majetku na základě posudku znalce, je tato smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Taktéž v rozsudku sp. zn. 32 Odo 613/2005 dovodil, že absence znaleckého posudku určujícího podle § 196a odst. 3 obch. zák. cenu za postoupení pohledávky způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o postoupení.Závěr, že porušení povinnosti stanovit hodnotu majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem, má za následek absolutní neplatnost úkonu, jímž bylo s majetkem disponováno způsobem popsaným v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., se plně prosadí i při výkladu tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001, když změny, k nimž v textu ustanovení v důsledku novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb., od 1. ledna 2001 došlo, oporu pro jiný závěr neskýtají.Absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona bez dalšího, takže právní následky úkonu hned od počátku nenastanou. Jak správně dovodil odvolací soud, absolutní neplatnost nemůže být zhojena, tj. nemůže být napravena dodatečným schválením nebo odpadnutím vady. Dodatečně vyhotovený znalecký posudek tak nemůže na neplatnosti právního úkonu, kterým byla realizována majetková dispozice předvídaná hypotézou ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., ničeho změnit (bez ohledu na to, nakolik se ve znaleckém posudku stanovená hodnota převáděného majetku přiblíží kupní ceně). Není tedy ani důvodu, aby pro takové ocenění byl poté, co k právnímu úkonu došlo, jmenován soudem znalec podle ustanovení § 59 odst. 3 obch. zák.podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3300/2008, ze dne 10. 9. 2008

www.profipravo.cz

Knihovna připravované legislativy

2008-11-06T20:05:00.000+01:00

http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf

Bezplatný převod členských práv v družstvu v. "vrácení daru"

2008-11-06T19:57:00.000+01:00

Na bezplatný převod členských práv a povinností v družstvu je možné aplikovat ustanovení § 630 ObčZ o vrácení daru.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005

Vyloučení jednostranného odstoupení je v rozporu s dobrými mravy

2008-11-06T19:56:00.001+01:00

Ujednání, které vylučuje možnost jednostranného odstoupení od smlouvy, je v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2004

Změny, které přináší nový zákon o přeměnách

2008-11-06T19:54:00.001+01:00

1. Obecně k novému zákonu o přeměnách

Dne 1. července 2008 nabyl účinnosti zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen "Zákon o přeměnách"), který vyčlenil dosavadní právní úpravu přeměn z obchodního zákoníku[1]. Zákon o přeměnách rovněž implementoval do českého právního řádu tzv. desátou směrnici Evropského parlamentu a Rady ES č. 205/56, o přeshraničních fúzích kapitálových společností. Současně byl přijat i zákon 126/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím Zákona o přeměnách.

Zákon o přeměnách zachovává dosud známé druhy přeměn - fúze, rozdělení, včetně odštěpení, převod jmění na společníka a změna právní formy. Zákon o přeměnách opouští dosavadní metodu právní úpravy, kdy byla obchodním zákoníku komplexně upravena problematika fúzí akciových společností a u ostatních druhů přeměn akciových společností a přeměn ostatních obchodních společností a družstev se na tuto úpravu odkazovalo, popř. se stanovily odchylky.

Zákon o přeměnách neobsahuje komplexní úpravu přeměny žádné obchodní společnosti, ale reglementuje nejprve to, co je společné pro všechny druhy nebo většinu přeměn, dále přistupuje k úpravě jednotlivých druhů přeměn. Ustanovení týkající se jednotlivých typů přeměn (např. ustanovení týkající se úpravy rozdělení), jsou vždy rozdělena tak, že nejprve jsou uvedena společná ustanovení společná pro všechny obchodní společnosti a družstva, a pak zvláštní ustanovení pro jednotlivé obchodní společnosti a družstva (např. ustanovení týkající se rozdělení akciových společností).

II. Základní změny v oblasti vnitrostátních přeměn

1. Zavedení projektu přeměny

Nově se zavádí institut projekt přeměny, který nahrazuje dosavadní terminologicky nejednotné základní dokumenty pro jednotlivé formy přeměny (smlouvu o fúzi, rozhodnutí o změně právní formy, projekt rozdělení atd.).[2]

Projekt přeměny musí mít písemnou formu a musí být[3] podepsán jednající osobou. Podpisy účastníků musí být na tomtéž projektu přeměny (jedné listině), je proto třeba podepsat alespoň tolik projektů přeměny, kolik je účastníků přeměny, a kolik je zapotřebí pro rejstříkové řízení a pro uložení do sbírky listin.

Zákon o přeměnách vyžaduje, aby byl projekt přeměny zveřejněn a zveřejněný projekt přeměny schválen k tomu kompetentními orgány zúčastněných společností ve stejném znění, jak byl zveřejněn. Projekt přeměny musí být před schválením uložen do sbírky listin, a to alespoň 1 měsíc přede dnem schválení přeměny a oznámení o uložení Projektu přeměny do sbírky listin v obchodním věstníku musí být zveřejněno opět alespoň 1 měsíc před schválením přeměny.

Rozhodnutí o přeměně obchodních společností a družstev přitom musí mít zásadně formu notářského zápisu, jehož přílohou je projekt přeměny.[4]

Pozn.: Dalším dokumentem v procesu přeměn obchodních společností a družstev je Zpráva o přeměně, v níž musí být objasněny a odůvodněny důsledky přeměny a kterou je povinen zpracovat statutární orgán každé ze zúčastněných společností, pokud to Zákon o přeměnách vyžaduje. Nestanoví-li Zákon o přeměnách u jednotlivých forem přeměn jinak, lze zpracovat společnou Zprávu o přeměně. Zpráva o přeměně je shodná s dřívější zprávou o fůzi, zprávou rozdělení apod., nejedná se tedy o nový institut, pouze dostal jiný název.

2. Prodloužení lhůty pro přípravu přeměny

Lhůta od Rozhodného dne do dne podání návrhu na zápis přeměny do obchodního rejstříku, se prodlužuje z 9 na 12 měsíců. Rozhodný den přeměny pak nesmí předcházet o více než 12 měsíců den, v němž bude podán návrh na zápis přeměny do obchodního rejstříku.

3. Vypuštění Zprávy dozorčí rady k projektu přeměny

Za účelem odlehčení povinností zákon o přeměnách zcela vypouští povinnost dozorčí rady akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným, případně kontrolní komise družstva, sestavit zprávu o přezkoumání projektu přeměny. Lze však doporučit, aby se zmíněné orgány přece jen přeměnou zabývaly, jinak jejich členové nebudou jednat s péčí řádného hospodáře.

4. Nepromlčitelnost některých majetkových práv

V zájmu posílení ochrany práv, zejména akcionářů, se stanoví nepromlčitelnost určitých práv, a to práva na dorovnání, práva na vyplacení vypořádání při převzetí jmění, práva na doplatek při výměně akcií při fúzi nebo rozdělení akciové společnosti, práva na vydání výtěžku z prodané akcie a práva na vydání akcií při jejich výměně.

5. Právo na vystoupení ze společnosti nebo družstva

Zákon o přeměnách zakotvuje novou formu ochrany společníků u některých druhů přeměn pro nesouhlasící osoby, a to právo vystoupit ze společnosti nebo družstva. Nejširší úprava práva na vystoupení je obsažena v právní úpravě přeměn družstev. Zde má právo vystoupit z družstva kterýkoliv člen, který se neúčastnil členské schůze nebo nehlasoval pro schválení přeměny. Právo vystoupit ze společnosti s ručením omezeným má společník, který hlasoval proti změně právní formy. U akciové společnosti má právo vystoupit ze společnosti akcionář při fúzi nebo rozdělení, pokud hlasoval na valné hromadě proti přeměně a má-li dojít ke změně právní formy (má-li být při fúzi nebo rozdělení právním nástupcem akciové společnosti společnost s ručením omezeným nebo při změně právní formy).

6. Další významné odchylky od stávající právní úpravy

a) Došlo k vypuštění povinnosti dvojího pořizování notářských zápisů u kapitálových obchodních společností a družstev. Doposud byl zapotřebí jeden notářský zápis osvědčující schválení návrhu smlouvy o fúzi (projektu rozdělení, smlouvy o převzetí jmění) valnou hromadou společnosti a druhý, kterým byla samotná smlouva o fúzi uzavíraná ve formě notářského zápisu. Dle současné úpravy musí být notářský zápis pořízen pro rozhodnutí orgánu společnosti nebo družstva o přeměně, přílohou rozhodnutí je Projekt přeměny.

b) Pro případ zjednodušeného procesu schvalování projektu přeměny představenstvem (za splnění určitých podmínek) se nově stanovuje povinnost osvědčení rozhodnutí představenstva notářským zápisem[5].

c) Stanovení povinnosti, podle níž mezitímní účetní závěrka musí být vyhotovena ne později než tři měsíce po vypracování projektu přeměny.

d) Projekt přeměny přezkoumává již pouze jeden znalec, dříve, pokud se zúčastněné korporace nedohodly, přezkoumával přeměnu jeden znalec pro každou korporaci.

e) Nově se doplňuje výjimka ze zákazu dvojího zastavení cenného papíru v akciové společnosti.

f) V projektu přeměny mohou být obsaženy výhody pro členy orgánů a znalce, což bylo dosud zakázáno.

g) Ve zveřejněném projektu nemusí být obsažena jména členů orgánů nově zakládaných společností, avšak musí se doplnit ještě před rozhodnutím příslušného orgánu o přeměně.
h) Je-li zakládána při přeměně společnost s ručením omezeným, neuvádí se ve společenské smlouvě nebo zakladatelské listině správce vkladu a údaje o splacení vkladu při vzniku společnosti.

i) Prostřednictvím banky nebo obchodníka s cennými papíry se vyměňují jen kótované cenné papíry, ostatní cenné papíry může společnost vyměnit sama; za staré právní úpravy musela vždy akciová společnost k výměně používat obchodníka s cennými papíry; nevrácené listinné akcie při přeměně mohou být prohlášeny za neplatné bez dodatečné výzvy k vrácení, stanoví-li tak projekt přeměny, což zatím nebylo možné.

j) Při založení nové akciové společnosti se musí v projektu přeměny vyčlenit místa v dozorčí radě pro zástupce zaměstnanců, kteří se volí až po zápisu přeměny do obchodního rejstříku, a to do 90ti dnů po tomto zápisu. Podle dosavadní úpravy v první dozorčí radě společnosti vzniklé přeměnou zaměstnanci zastoupení neměli.

II. Přeshraniční fúze

Podle nové úpravy se přeshraničních fúzí mohou zúčastnit všechny české obchodní společnosti i družstva (s výjimkou investičních společností a investičních fondů), což dosavadní právní úprava s výjimkou fúze do Evropské společnosti (Societas Europea) neumožňovala. Zahraniční zúčastněnou korporací u přeshraniční fúze může být obchodní společnost nebo družstvo, které mají právní subjektivitu, vlastní majetek, řídí se právním řádem jiného členského státu EU než ČR a zároveň se mohou podle právních předpisů členského státu, jehož právním řádem se řídí, zúčastnit přeshraniční fúze.

V přípravné fázi se přeshraniční fúze řídí právním řádem, kterému je podrobena každá ze zúčastněných společností. V realizační fázi spojené se zápisem do českého nebo zahraničního obchodního rejstříku se přeshraniční fúze řídí právním řádem státu, ve kterém je resp. bude sídlo nástupnické korporace.

Není-li Zákonem o přeměnách stanoveno jinak, použijí se pro přeshraniční fúze ustanovení pro fúze vnitrostátní. Zákon o přeměnách povoluje pouze přeshraniční fúzi společností stejné právní formy, ledaže národní právní předpisy členských států všech subjektů zúčastněných na přeshraniční fúzi dovolují vnitrostátní fúze mezi korporacemi různých právních forem.

Zákon o přeměnách umožňuje, aby u přeshraniční fúze sídlo nástupnické společnosti bylo umístěno do kteréhokoli členského státu EU i odlišného od států, v němž mají jednotlivé zúčastněné společnosti svá sídla.
[1] jednalo se zejména o § 220a – § 220 zc Obchodního zákoníku
[2] Projekt přeměny“ se u jednotlivých druhů přeměn konkretizuje na „projekt fúze“ („projekt vnitrostátní fúze“, „projekt přeshraniční fúze“), „projekt rozdělení“, „projekt převzetí jmění“ a „projekt změny právní formy“.
[3] V souladu s § 40 odst. 3 Občanského zákoníku
[4] viz. ustanovení § 16 odst. 2, § 17 odst. 3, § 18 odst. 1, § 21 odst. 4, § 23 odst. 3 a § 133 Zákona o přeměnách
[5] viz. § 133 odst.3 Zákona o přeměnách

Výklad práva Společenství před uplynutím lhůty pro provedení

2008-11-06T19:47:00.000+01:00

60. S tím rovněž souvisí povinnost zdržet se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cíle směrnice. Podle judikatury Soudního dvora vyplývá z výše uvedených ustanovení Smlouvy ve spojení s dotyčnou směrnicí, že v době běhu lhůty pro provedení směrnice se členské státy, jimž je směrnice určena, musejí zdržet přijímání předpisů, které by mohly vážně ohrozit výsledek stanovený touto směrnicí(16). Tato povinnost zavazuje veškeré orgány členských států včetně orgánů soudních v rámci jejich pravomocí(17). Tyto orgány jsou povinny případně zkoumat, zda vnitrostátní právní akty přijaté před uplynutím lhůty pro provedení ohrožují výsledek stanovený směrnicí(18).
61. V souladu s tím rozhodl Soudní dvůr v rozsudku Adeneler(19), že od data, k němuž směrnice vstoupila v platnost, se soudy členského státu musejí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu práva Společenství, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení. Kromě toho je nutno zohlednit, že podle judikatury Soudního dvora musejí být za patřící do působnosti směrnice považovány nejen vnitrostátní předpisy, jejichž výslovným účelem je provedení uvedené směrnice, ale rovněž, od data vstupu v platnost této směrnice, vnitrostátní předpisy existující před tímto datem, které mohou zajistit dosažení souladu vnitrostátního práva s touto směrnicí(20).
62. Pokud má tedy vnitrostátní soud – jak je tomu v projednávaných případech – podezření, že vnitrostátní předpis může zmařit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení(21), musí přijmout již během fáze provádění směrnice nezbytná opatření. Mezi ně zásadně patří i možnost nepoužít vnitrostátní právo, které je v rozporu se směrnicí, pokud nepřichází v úvahu konformní výklad platného vnitrostátního práva(22).

Pokud nejde v soudní evidenci dohledat obsah faxového podání

2008-11-06T19:44:00.000+01:00

Ústavní soud je toho názoru, že v případě, kdy nelze v soudní evidenci dohledat obsah konkrétního faxového podání, obsahující dle tvrzení stěžovatele mimořádný opravný prostředek, nemůže být stěžovateli, jako účastníku řízení, tato skutečnost přičítána k tíži a je proto nutno vycházet z presumpce jeho včasného podání. Základním předpokladem takového postupu je však unesení důkazního břemene ze strany účastníka řízení, spočívající v prokázání odeslání a též doručení takového podání. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 179/06, ze dne 10.09.2008

K výkladu nejasného pojmu v pojistné smlouvě ve prospěch spotřebitele

2008-11-06T19:40:00.000+01:00

I. Bylo-li účelem předmětné smlouvy zajistit žalovanému (osobě samostatně výdělečně činné) tok prostředků k osobní obživě pro případ onemocnění, zranění či jiného důvodu pracovní neschopnosti, není pochyb o tom, že žalovaný uzavřel pojistnou smlouvu jako spotřebitel ve smyslu § 52 odst. 3 obč. zák., tj. mimo rámec své obchodní či podnikatelské činnosti. Je třeba zde proto aplikovat ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák.: „V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.“ s přihlédnutím k článku 5 druhé větě směrnice Rady 93/13/EHS, který užívá dokonce superlativu „pro spotřebitele nejpříznivější“, a to i v jiných zněních – např. v anglickém „most favourable“ nebo německému „für den Verbraucher günstigste Auslegung“. Navíc jestliže obecně je účelem pojistné smlouvy přenášet za úplatu svá rizika a zmírňovat následky škodních událostí, byl by uvedený účel zásadně podlomen, pokud by se pojistitel, přestože se realizovalo pojistné riziko, mohl vyhnout povinnosti plnit odkazem na bezdůvodně nejasné ustanovení, jehož byl původcem (tj. na jím bezdůvodně vyvolané smluvní riziko). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že předeslané neznamená nutnost minuciózní úpravy veškerých detailů v pojistných podmínkách, neboť i taková úprava by v konkrétním případě mohla vytvářet podmínky pro neposkytnutí pojistného plnění.

II. Konečně v daném případě dokládá výklad ve prospěch spotřebitele podle § 55 odst. 3 obč. zák., resp. nyní též čl. 5 směrnice, rovněž společenská úspora nákladů vznikající tím, že jednoznačné a srozumitelné pojistné podmínky připraví samotná pojišťovna jako subjekt, který se na takovou činnost specializuje, je pro ni odborně vybaven a pojistné podmínky používá opakovaně, v porovnání s náklady, které by musel na dosažení smlouvy srovnatelné kvality vynaložit každý jednotlivý klient. Rubem této nesporné výhody je ovšem faktická nerovnost daná tím, že pojišťovna za pomoci svého odborného aparátu formuluje pojistné podmínky sama, zatímco klientovy možnosti podmínky podrobně prozkoumat je omezená, zejména převyšují-li náklady s tím spojené (např. na právní pomoc či za promeškaný čas) možný přínos. Za této situace považuje dovolací soud za spravedlivé, aby výklad nejasných ustanovení pojistných podmínek šel k tíži pojišťovny, která je sama formulovala. Uvedený výklad nijak nepopírá právo pojišťovny dosahovat zisku, pokud tak činí způsobem, který je pro klienta předvídatelný a respektuje účel pojistné smlouvy, tj. úplatné přenesení rizika z pojištěného na pojišťovnu. podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 864/2008, ze dne 5. 8. 2008

Zajímavé judikáty v roce 2006

2006-12-18T10:26:00.000+01:00

Nejvyšší soud ČR

Přechod práv a povinností a smlouva o prodeji podniku
21 Cdo 187/2006, Nejvyšší soud, 29.11.2006
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího je při smlouvě o prodeji podniku (části podniku) odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení § 480 obchodního zákoníku (srov. slova \"k zaměstnancům podniku\") se jednoznačně podává, že na kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování podniku (převáděné části podniku), ale jen práva a povinnosti (včetně neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku) nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku (části podniku); k zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání je potřebné, aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v převáděném podniku (jeho převáděné části) nadále působit. Na opačný výklad nelze usuzovat ani z ustanovení § 477 odst.1 obchodního zákoníku, neboť na přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů - vzhledem k tomu, že tato otázka je upravena ve speciálním ustanovení § 480 obchodního zákoníku - nedopadá.

Nesprávné označení obce ve smlouvě
26 Cdo 2642/2006, Nejvyšší soud, 16.11.2006
Jestliže tedy odvolací soud (za situace, kdy žádná z účastnic existenci nájemního vztahu nezpochybňovala) mlčky předpokládal, že navzdory nepřesnému označení pronajímatele v dohodě ze dne 20. dubna 1994 nikoli názvem obce, nýbrž názvem obecního úřadu jako orgánu této obce, byla mezi žalobkyní a V. M. uzavřena platná smlouva o nájmu předmětného bytu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Otázka zásadního právního významu - dovolání
26 Cdo 2554/2005, Nejvyšší soud, 30.11.2006
Je-li dovolatelem zpochybňován tento závěr, který odvolací soud učinil podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák., je nutné konstatovat, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod č. 308 svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23 února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Chybějící souhlas společného člena u dohody o převodu členských práv
26 Cdo 2220/2006, Nejvyšší soud, 30.11.2006
Byla-li tedy uzavřena písemná dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, kterou ovšem uzavřel pouze jeden ze společných členů, lze – vzhledem k ustálené judikatuře – dovodit, že takováto dohoda je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem – s ustanovením § 230 obch. zák. Na tom nemůže nic změnit ani odvolacím soudem proklamované „udělení souhlasu (žalobce) své manželce, tj. druhé žalobkyni, k nakládání s členskými právy a povinnostmi …“.

Střet řízení o vyklizení a výpovědi z nájmu bytu
26 Cdo 1610/2006, Nejvyšší sodu, 16.11.2006
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené (§ 83 odst. 1 o.s.ř.) pro spor o vyklizení téhož bytu; obdobně to platí pro překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o.s.ř. – nyní § 159a odst. 5 ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Vymáhání synallagmatických závazků
20 Cdo 1287/2006, Nejvyšší soud, 23.11.2006
Při vymáhání synallagmatických závazků, jejichž splnění se může domáhat jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve, anebo, kdo je připraven jej splnit, je oprávněný povinen tyto skutečnosti prokázat již při nařízení exekuce. Splnění vzájemné povinnosti popřípadě připravenost k jejímu splnění může oprávněný prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem. Soukromá listina sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné povinnosti (případně připravenost k němu) oprávněného, soudní praxe však dovodila, že uvedená listina vyhovuje požadavkům § 43 odst. 2 exekučního řádu tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2005, č.j. 20 Cdo 1887/2004).

Neúčinný právní úkon a konkurz
29 Odo 543/2005, Nejvyšší soud, 31.10.2006
V situaci, kdy - jak správně uvedl odvolací soud - aniž došlo k jakékoli změně v podmínkách, které zde byly v době uzavření kupní smlouvy, byla dodatkem ke kupní smlouvě snížena cena z částky 30,735.760,- Kč na částku 1,940.000,- Kč, Nejvyšší soud shledává takovou „úpravu“ kupní ceny pro majetkové poměry úpadkyně nápadně nevýhodnou. „Ocenění“ zástavních práv váznoucích na sporných nemovitostech, provedené znaleckým posudkem Ing. P. H., pak není významné, když nic nemění na tom, že v době od uzavření kupní smlouvy a do podpisu jejího dodatku nedošlo ke změnám v okolnostech významných pro určení výše kupní ceny. Neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV však není samotná kupní smlouva ze dne 22. února 1999 - jak dovodil odvolací soud - nýbrž pouze její dodatek ze dne 18. března 1999, když ostatně ani z důvodů rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, že by považoval původně sjednané podmínky kupní smlouvy pro úpadkyni za nápadné nevýhodné.

Stav kupované nemovitosti a dovolání se neplatnosti pro omyl dle § 49a obč.zák.
33 Odo 519/2006, Nejvyšší soud, 20.10.2006
Nelze totiž akceptovat, že by bylo možno se účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Dovolatel nemohl být uveden žalovanými v omyl, jestliže při určení stavebnětechnického stavu nemovitostí vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí M. B. ze dne 8. 1. 1995, č. j. 3452-005/95. Ten sice sloužil výhradně k určení ceny převáděných nemovitostí, ale přesto z něj bylo možno seznat, že stáří části zemědělské usedlosti je minimálně 95 let, tedy na hranici její životnosti.

Podvodné jednání kontrahenta a neplatnost smlouvy
21 Cdo 826/2005, Nejvyšší soud
K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo je rovněž respektování zásady \"pacta sunt servanda\".

Přijetí právního názoru o tom, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy má bez dalšího za následek neplatnost smlouvy, by ve svých důsledcích znamenalo, že druhý účastník nemá právo na sjednané plnění, i kdyby smlouvu uzavřel vážně a i kdyby ji sám splnil (byl připraven splnit); újma, kterou by tím utrpěl, by mu mohla být nahrazena jen z důvodu odpovědnosti podvodně jednajícího účastníka za bezdůvodné obohacení nebo za škodu.

Uvedené následky však nelze považovat z hlediska zásady \"pacta sunt servanda\" za odpovídající. Uzavřenou smlouvu by totiž nebylo třeba splnit jen proto, že jednání jednoho z účastníků bylo ovlivněno neprojevenou pohnutkou nebo poznamenáno vnitřní výhradou (mentální rezervací) o následném výkonu práv a povinností ze smlouvy, ačkoliv druhý z účastníků ke sjednání závazku přistoupil vážně a podvodné jednání nebyl (v té době) schopen rozpoznat. Požadavek na výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst.1 občanského zákoníku) současně vyžaduje, aby právní následky měla z důvodu právní jistoty jen taková vůle, která byla účastníkem smlouvy projevena, a aby proto účel (smysl) uzavřené smlouvy a ani její skutečný dopad do právních vztahů účastníků nebyl určován pohnutkou nebo vnitřní výhradou (mentální rezervací) podvodně jednajícího účastníka, ale postojem druhého účastníka. Smlouva, při jejímž uzavření jednal jeden z jejích účastníků podvodně, tedy nemůže být bez dalšího neplatná pro nedostatek vážné vůle (§ 37 odst.1 občanského zákoníku) nebo z důvodu rozporu se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). Naopak, právem musí být chráněn druhý účastník a jen na něm může záviset, zda se dovolá omylu, který u něj podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy vyvolal nebo jehož podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy využil, a zda tím uplatní tzv. relativní neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení § 49a a § 40a občanského zákoníku. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a občanského zákoníku).

Judikaturou ustálený pojem dobré mravy pro osvěžení
33 Odo 5/2006, Nejvyšší soud
Dovolací soud se navíc již v řadě svých rozhodnutí k otázce pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení § 630 obč. zák. vyslovil. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 29 Odo 228/2000 nebo sp. zn. 33 Odo 538/2003, v nichž se podává definice dobrých mravů společnosti tak, že je lze chápat jako souhrn určitých etických a kulturních obecně zastávaných a uznávaných zásad, jež musí být vždy posuzovány z hlediska konkrétního individualizovaného případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu, kdy nezáleží na subjektivním názoru jednotlivce, nýbrž na hodnocení společenském, objektivizovaném. Zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu se pak vyjadřují obecně i k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. a dospívají k závěru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru nesměřuje jakékoli závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, nýbrž pouze takové, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho hrubé kolizi s dobrými mravy. V rozhodovací praxi se ustálil i právní názor, že kromě rozsahu a intenzity jednání obdarovaného vůči dárci či členům jeho rodiny, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin nebo přestupek, mohou i jiná závadná jednání ze strany obdarovaného rovněž vést k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. Tato ustálená judikatura našla svůj výraz i v komentáři k ustanovení § 630 obč. zák. (srovnej Jehlička,O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 834 s.). Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu a není tudíž opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.

Výše vkladu versus cena za převod obchodního podílu v s.r.o.
Nejvyšší soud, 29 Odo 440/2004
Za rozporný s hmotným právem Nejvyšší soud shledává závěr soudů nižších stupňů, podle kterého je sporná smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy spočívajícím v disproporci mezi nominální hodnotou obchodního podílu (20.000,- Kč) a odměnou mandatáře, kterou považovaly za cenu obchodního podílu (1,700.000,- Kč).
Soudy nižších stupňů totiž v daném případě - nesprávně - porovnávají výši vkladu, jímž se společník podílí na základním jmění (nyní základním kapitálu) společnosti s ručením omezeným (§ 108 a § 109 obch. zák.), s cenou za převod obchodního podílu (§ 115 obch. zák.). Takové srovnání totiž vychází z předpokladu, že cena za převod obchodního podílu musí odpovídat výši vkladu společníka, což nelze akceptovat již proto, že výše základního kapitálu společnosti s ručením omezeným sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je hodnota obchodních podílů představujících účast jednotlivých společníků na společnosti. Na tomto závěru přitom není způsobilé ničeho změnit ani to, že výše obchodního podílu se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§ 114 odst. 1 věta druhá obch. zák.).

Mohou účastníci smlouvy o převodu obchodního podílu odložit účinnost této smlouvy do zaplacení ceny obchodního podílu ?
Nejvyšší soud, 29 Odo 1241/2004
Zásadní právní význam však dovolací soud shledává v řešení otázky, zda mohou účastníci smlouvy o převodu obchodního podílu odložit účinnost této smlouvy do zaplacení ceny obchodního podílu. K tomu dovolací soud uzavřel, že nelze odložit účinnost celé smlouvy ve vazbě na zaplacení ceny obchodního podílu, neboť při takovém postupu by nevznikla nabyvateli obchodního podílu povinnost cenu zaplatit a plnění z neúčinné smlouvy by bylo plněním bez právního důvodu a nikoli plněním ze smlouvy a tudíž by nebylo ani možné, aby smlouva vůbec kdy nabyla účinnosti. Pro úplnost je třeba dodat, že ale je možné „odložit účinnost smlouvy“ ve vztahu k nabytí obchodního podílu. Jinými slovy nabytí obchodního podílu lze vázat na zaplacení jeho ceny obdobně, jako lze podle výslovného ustanovení § 445 obch. zák. vázat nabytí vlastnického práva ke zboží na úplné zaplacení kupní ceny (výhrada vlastnického práva). Za situace, kdy obchodní zákoník (ani jiný právní předpis) takový postup nezakazuje a takový zákaz nelze ani dovodit ze zásad, na kterých obchodní zákoník spočívá (§ 1 odst. 2 obch. zák.) nelze totiž než dovodit, že takový postup je možný a dovolený.

V projednávané věci však se dovolatel brání povinnosti zaplatit cenu ze smlouvy o převodu obchodního podílu právě poukazem na to, že smlouva dosud nenabyla účinnosti a dovolává se tedy toho, že vůle stran směřovala k odložení účinnosti celé smlouvy ve vazbě na zaplacení kupní ceny. Takový postup však jak shora uvedeno není možný a závěr odvolacího soudu ohledně této otázky je tedy správný.

Zásadní právní význam dovolací soud rovněž shledává v řešení otázky, zda lze neplatnost smlouvy, která nemá všechny náležitosti předepsané zákonem, zhojit dodatkem ke smlouvě, uzavřeným po podpisu smlouvy, který fakticky tento nedostatek odstraňuje a jehož uzavření bylo v původní smlouvě předpokládáno.

Ohledně této otázky dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva není neplatná pro nedostatek ujednání o kupní ceně, když její čl. II bod 2 stanoví, že jde o úplatný převod obchodního podílu a podle bodu 4 je cena uvedena v dodatku smlouvy. V dodatku č. 1 ke smlouvě, který je z téhož dne jako smlouva, pak je v čl. II bodu 2 uvedena cena 56,000.000,- Kč a splatnost do 31. května 1998. V teorii (viz např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 749) není pochyb o tom, že dohodou účastníků (v praxi často označovanou jako dodatek ke smlouvě) lze změnit (a tedy i doplnit) pouze platně uzavřenou smlouvu. Není-li smlouva platně uzavřena, nelze se platně dohodnout na změně jejího obsahu, neboť z neplatně uzavřené smlouvy nevznikly účastníkům žádné závazky, takže se logicky nelze dohodnout ani na jejich změně a nelze tedy ani dodatečnou dohodou o chybějící náležitosti smlouvy zhojit její neplatnost. Přitom není podstatné, v jakém časovém odstupu se účastníci dohodli na změně smlouvy. Jiná situace by nastala, pokud by byla dohoda o ceně přílohou uzavírané smlouvy a účastníci by na její obsah ve smlouvě odkázali. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že je-li cena obchodního podílu uvedena v dodatku ke smlouvě o jeho převodu, byla smlouva platně uzavřena, je proto nesprávný, resp. právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, když se nezabýval tím, jakou povahu měl „dodatek“ ke smlouvě – zda šlo o dohodu o změně smlouvy (tj. dodatek ke smlouvě) či o přílohu smlouvy. Přitom musí mít odvolací soud na paměti, že rozhodující pro posouzení uvedené listiny není její označení, ale to, zda byla součástí uzavírané smlouvy a byla podepisována spolu s ní, nebo zda k dohodě o jejím obsahu došlo a byla podepsána až poté, co účastníci uzavřeli smlouvu

Ústavní soud ČR:

Restituce versus bytová náhrada
Ústavní soud, I. ÚS 374/04, 19.10.2006
V posledně uvedeném nálezu Ústavní soud opakovaně konstatoval, že na základě § 3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníků. Dispoziční právo vlastníků lze sice výjimečně omezit zákonem, ovšem za předpokladu, že toto omezení respektuje zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ústavní soud tak zastává konstantní stanovisko, že při užívání bytu bez právního důvodu nelze uložení povinnosti oprávněným (stěžovatelům) najít povinným (žalovaným) náhradní byt považovat za omezení vlastnického práva, ale jedná se o založení nové povinnosti vlastníkům, což není v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 ObčZ. Ústavní soud opakovaně v označeném nálezu zdůraznil, že úvaha soudu musí být vždy podložena konkrétními zjištěními, dovolujícími závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Je nepochybné, že vyřešení sociální situace žalovaných bylo tak zcela přeneseno na stěžovatele. Je třeba rovněž upozornit na to, že žalovaní, nejpozději od června 1994, věděli, že na dům byl vznesen restituční nárok, že jej tedy budou moci využívat pouze dočasně. Již od této doby mohli vyvíjet intenzivní snahu o vyřešení své bytové situace.
Ústavní soud je přesvědčen, že za dané situace není povinností ani soudů, ani stěžovatelů - vlastníků nemovitosti - řešit bytovou a sociální situaci žalovaných. Stěžovatelé, kterým byla nemovitost vrácena v restituci, jsou nyní v situaci, kdy se svým vlastnictvím nemohou volně disponovat, což je v rozporu s vlastnickými právy, jasně konkretizovanými v občanském zákoníku. Vzhledem k těmto skutečnostem považuje Ústavní soud za zcela legitimní, aby žalovaní nemovitost bez zbytečného odkladu vyklidili (jedná se o rodinný, nikoli nájemní dům).

Daň stanovená podle pomůcek a možnost nahlédnout do spisu
IV. ÚS 360/05
Podle ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny. Za takové výhody lze považovat příkladmo okolnosti, za jakých podmínek daňový subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě má umístěnu provozovnu apod. To, zda správce daně takovou skutečnost zohlednil, je pak skutečností, kterou v rámci přezkumu zákonnosti musí hodnotit odvolací orgán v rámci odvolacího řízení.
Má-li daňový subjekt vznášet námitky k případné nezákonnosti postupu správce daně, tedy i námitky týkající se nedodržení povinnosti správce daně přihlédnout k výhodám plynoucím pro daňový subjekt, pak není-li daňový subjekt obeznámen s tím, ke kterým těmto výhodám bylo správcem daně skutečně přihlédnuto a o jakou výhodu se jednalo, nemůže vůči zákonnosti postupu správce daně vznášet relevantní námitky a jeho postavení v odvolacím řízení je tudíž nerovné. V této souvislosti proto nelze s ohledem na ústavní konformitu výkladu ustanovení § 23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vykládat tak, že by striktně zakazovalo nahlížet do specifikovaných podkladů vůbec. Nebudou-li porušena práva ostatních daňových subjektů na ochranu údajů o nich, pak není důvodu odepřít daňovému subjektu nahlédnout do spisu v případě, že pomůckami konstruovaná daň využívá pouze údajů z dokladů a účetnictví, byť nesprávného a neúplného, samotného daňového subjektu.

Extrémní výklad práva soudem
I. ÚS 142/06
Označené usnesení Okresního soudu Plzeň – sever a následně též usnesení Krajského soudu v Plzni, které potvrdilo rozhodnutí okresního soudu, „včetně správného výroku o nákladech řízení“, se tak dostala do extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Proto je nelze označit jinak než jako důsledek přepjatého formalismu, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně je nutno na obě rozhodnutí nahlížet jako na akty veřejné moci, porušující zákaz libovůle při soudním rozhodování.

Soudy si při svém rozhodování musí být vědomy toho, že právo a jeho výklad musí reflektovat potřeby ekonomické a společenské sféry, a nikoliv naopak, tedy že ekonomická a společenská sféra slouží potřebám práva a jeho formalit. Pokud tedy povinný po řadu měsíců neplní dobrovolně to, k čemu je zavázán pravomocným rozhodnutím soudu, a oprávněný podá návrh na nařízení exekuce, nemůže být oprávněný následně sankcionován za formální nedostatky svého návrhu tak, že je povinen hradit náklady exekuce povinnému, který měl údajně, v důsledku formálního nedostatku návrhu, ve věci plný úspěch. Jak Ústavní soud při jiné příležitosti uvedl, „mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“ (viz sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Ústavní soud uzavírá, že přezkoumávaná věc je právě příkladem takovéto aplikace právní normy, kdy právo není aplikováno jako racionální a uspořádaný systém norem, ale zcela dogmaticky, tak, že výsledek rozhodnutí se jeví jejich adresátům jako absurdní, zatímco ochrana práv je poskytována těm, kteří sami právo porušují.

Náhrada nákladů sporného řízení versus libovůle soudů
I. ÚS 401/06
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o.s.ř., zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o.s.ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení.
Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. To platí tím spíše v souzené věci, kdy soud žalobě nevyhověl proto, že požadavek žalobkyně na zvýšení výživného manželky je v rozporu s dobrými mravy.

Zásada legitimního očekávání
I. ÚS 479/06
Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaném pod č. 278/2004 Sb., IV. ÚS 525/02, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 173, I. ÚS 185/04, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 19), ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001), integrální součástí ochrany majetkových práv.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem „majetek“ ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátním právem. Pro účely tohoto ustanovení jsou za „majetková práva“, resp. „majetek“ považována také další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).
Nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem ve 183 případech (dle zjištění Ústavního soudu), což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok (účast při jednání aj.), je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. Zde Ústavní soud podotýká, že nesdílí výklad ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. provedený soudci obecných soudů, zjevně ovšem nikoli zákonnými soudci v dané věci, jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu 44 C Obvodního soudu pro Prahu 4, která přejala výklad učiněný gremiální poradou MS v Praze, ačkoli sama při ustanovování stěžovatelky neměla pochybnosti o tom, že jí stát její angažmá v roli opatrovníka platit musí (viz její vyjádření). Účelem novely provedené zákonem č. 205/2005 Sb. bylo totiž vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález č 69, str. 731), který rozhodně neřešil účast opatrovníka toliko ve zvláštních druzích řízení, nýbrž se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka obecně v jakémkoli občanskoprávním řízení. Účelem výkladu přijatého gremiální poradou MS v Praze mohla být rozpočtová úspora soudu. Takový účel je však v kolizi s účelem, který sledoval zmíněný nález Ústavního soudu. Pokud zákonem č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátu jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu.
Vedle této ústavněprávní argumentace nelze přehlížet, že pro přijatý výklad lze nalézt argumenty i v rovině teorie a výkladu jednoduchého práva. Tak v procesním právu platí, že soud jedná podle procesní úpravy účinné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak. V daném případě však nelze přehlédnout, že zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž opírá své nároky stěžovatelka. Byl-li zákonem č. 79/2006 Sb. tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování soudu třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity. Princip zákazu účinků pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně i Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, nález č. 13, str. 87 nebo nález ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, nález č. 174, str. 331). I tyto důvody přispívají k výše učiněnému závěru, tj. že soud porušil základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení majetku plněním od státu.

Rozporný výklad vyjádření účastníka řízení soudem
IV. ÚS 544/05
Soudy nemohou provést takový výklad vyjádření účastníka řízení, který z něho jednoznačně nevyplývá. Pokud o obsahu vyjádření existují pochybnosti, je úkolem soudu, aby je odstranil, ať doplňujícím dotazem nebo jiným vhodným opatřením.

Hodnocení důkazů odvolacím soudem
II. ÚS 363/06
Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž zopakoval dokazování, zejména změnil právní náhled na věc. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.

Trestní stíhání úvěrového podvodu
I. ÚS 631/05
Má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu dle § 250b tr. zák., u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.

Vydávání obecně závazných vyhlášek obcí
Pl. ÚS 36/06
Obec se při výkonu samostatné působnosti řídí při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem. Obec je tedy limitována mezemi své působnosti vymezené zákonem, nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého. Účelem a funkcí vydávání obecně závazných vyhlášek je správa vlastních záležitostí samostatně a nelze ji spatřovat v pouhé volné reprodukci zákonů.
Materie obsažená v zákoně o odpadech je zpracována v natolik komplexní a kogentní úpravě, že v otázkách spadajících pod režim citovaného zákona není obec oprávněna postupovat jinak, než zákonem výslovně stanoveným postupem. Takto jednoznačně vymezený rámec právní úpravy neumožňuje obcím při stanovení systému nakládání s komunálním odpadem vytvářet další pravidla či ukládat jiné povinnosti jdoucí mimo hranice právní úpravy.

Nevypořádání se s námitkou účastníka řízení a protiústavnost rozhodnutí
I. ÚS 74/06
Z ustálené judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti posuzuje toliko otázku, zda uplatněná námitka měla vztah k projednávané věci; přitom již zpravidla neposuzuje případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť je to právě obecný soud, který se potom obsahem této námitky musí zabývat. Jedná se tak v podstatě o věc principu – v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností a tím v rovině potencionality libovůli umožňují. Takové jednání obecného soudu je pak třeba hodnotit jako rozporné s právem účastníka řízení na spravedlivý proces.

Opatrovník účastníka řízení
II. ÚS 171/06
Důvody pro ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení z toho důvodu, že jeho pobyt není znám nejsou dány, pokud soud nevyčerpal všechny možnosti zjištění jeho pobytu.
Nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Pokud jsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka, je třeba vhodnou osobu hledat v okruhu osob blízkých zastoupeného, případně těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat jeho zájmy.

Svévole při aplikaci právní normy
IV. ÚS 369/06
1) Dle přesvědčení Ústavního soudu efektivní procesní prostředek může být jednak založen výslovným zákonným zakotvením a jemu odpovídající aplikační praxí, anebo může být vyvinut samotnou judikaturou obecných soudů (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05).
2) V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04) Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.
Z judikatury Ústavního soudu lze rovněž vyvodit závěr, dle něhož svévolí z pohledu kategorie ústavností rozumí se potom v případě aplikace právní normy objektivní stav, tj. taková pozice aplikace ustanovení jednoduchého práva, která je objektivně v relaci k jeho smyslu a účelu aplikací (v rámci možného argumentačního pole) postrádající co do možných variabilit myšlenkových konstrukcí racionálně logické akceptovatelné odůvodnění. Z toho důvodu taková aplikace rovněž nezbytně implikuje vykročení z mantinelů vymezených zásadou nezávislého soudního rozhodování. Dané pojetí svévole přitom vychází s ohledem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod z maximy, dle níž porušení ústavních kautel nelze se zřetelem k dotčenému subjektu rozlišovat dle toho, zda k němu došlo bez vědomí (znalosti tohoto nežádoucího stavu) ve věci rozhodujícího soudce (soudu).

Subsidiarita trestní represe
I. ÚS 69/06
Pokud má ustanovení § 18 autorského zákona sloužit jako podklad pro apriorní trestněprávní postih a vyplnit dispozici blanketní normy § 152 trestního zákona, musí být natolik přesné a ve svých důsledcích předvídatelné, aby bylo dostatečným vodítkem pro chování svých adresátů.
Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě.

Vázanost soudce zákonem
III. ÚS 269/05
Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.

Srozumitelnost práva
Právo vlastnické a právo na samosprávu
Pl. ÚS 51/06
Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním státem. Ústavní soud již dříve uvedl, že Česká republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu. Jak uvedeno shora, jedním ze základních předpokladů fungování právního státu je i existence vnitřního souladu jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné následky.
Ústavní soud zdůrazňuje, že je si vědom toho, že práva na život a zdraví, tak jak jsou upravena v čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, jsou absolutními základními právy a hodnotami a že právě ve vztahu k těmto absolutním hodnotám je třeba poměřovat právo na samosprávu a právo vlastnické.
Ústavní soud v žádném případě nezpochybňuje právo státu, s ohledem na jeho ústavní odpovědnost, na zajištění práv plynoucích z čl. 31 Listiny, volit nástroje k zajišťování těchto práv i nástroje kontroly a regulace zdravotnických zařízení zdravotní péči poskytující, neboť sleduje legitimní cíl. Toto právo však nelze pojímat absolutně, tj. v tom smyslu, že v zájmu jeho zajištění lze zcela eliminovat všechna ostatní práva a ústavně chráněné hodnoty, tedy i právo na samosprávu a právo na ochranu vlastnictví.

Přeplatek daně a jeho zakázané použití
IV. ÚS 550/05
Finanční úřad nemůže užít přeplatek plátce daní k úhradě nedoplatku jiné jeho daně podle obecných právních předpisů, pokud by takový postup neodpovídal speciální právní úpravě.

Škoda na elektroměru
I. ÚS 202/06
Obecné soudy z ústavního pohledu rozhodovaly střet dvou zcela rovnocenných vlastnických práv, která mají garantován stejný rozsah ochrany [(čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“ a „Protokol“)]. Mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu právo dodavatelky nebýt majetkově poškozena (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a na straně druhé právo stěžovatele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý.
Stěžovatel namítal vadnou aplikaci ustanovení týkajícího se objektivní odpovědnosti za stav elektroměru. V dané věci šlo o typickou situaci konkurence interpretačních alternativ normy jednoduchého práva (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, Sb. n. u., sv. 28, str. 95), kdy – přes neobvyklost dikce ust. § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. – i zde platí tříprvková konstrukce odpovědnosti, která vyžaduje existenci škody, protiprávního jednání či opomenutí odpovědného subjektu a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním či opomenutím a škodou (srov. např. in Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 708 a násl.). (Soudy však zákon interpretovaly tak, že k vyloučení bezdůvodného obohacení žalované, tj. pro důvodnost jejího nároku na náhradu škody, postačí znalcem konstatované poškození elektroměru.)

Princip právní jistoty
II. ÚS 566/05
Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, tedy dostatečně legitimní důvod pro změnu interpretace právní normy, a byly-li orgánem měnícím interpretaci splněny procedurální postupy za tím účelem stanovené. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. V případě takových, zpravidla nejvyšších soudních orgánů, je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní interpretace práva, i zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okruhu soudců. To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem. Nelze proto akceptovat výklad, podle kterého lze dosáhnout změny judikatury Nejvyššího soudu ČR mimo proceduru stanovenou v ust. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pokud je tato judikatura obsažená v rozhodnutích vydaných před účinností zákona č. 6/2002 Sb. Pokud tato předchozí rozhodnutí již byla vydána v podmínkách demokratického právního státu, a představují tedy legitimní výsledek rozhodovací činnosti nezávislého a nestranného soudu, nelze než trvat na tom, že taková rozhodnutí a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné interpretované zákonné normy. Přehodnocení interpretace pak představuje zásah do právní jistoty a rovnosti všech subjektů, které legitimně očekávají, že také v jejich případě bude zákon vykládán stejně.

Pl. ÚS 25/06
Je-li dále navrhovatelem derogační důvod spatřován v nepřípustné transpozici zákonné úpravy [§ 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů], lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, dle níž převzetí dikce právního předpisu do právního předpisu jiného, bez dalšího protiústavnost nezakládá (sp. zn. Pl. ÚS 6/02). Takovéto převzetí na straně jedné činí nejasný důvod platnosti daného ustanovení a v tomto kontextu může být intenzitou dané nejasnosti založen derogační důvod, na straně druhé může být odůvodněno potřebou systematické úpravy, příp. navázáním dalších ustanovení, jež převzatá ustanovení konkretizují. O druhý z uvedených případů jde i v rozhodované věci.

Kupní smlouva versus restituční nárok
II. ÚS 494/05
Pokud se obecné soudy nezabývaly námitkami ohledně posouzení platnosti kupní smlouvy a nevypořádaly se s otázkou střetu vlastnického práva nabytého na základě rozsudku a vlastnického práva nabytého kupní smlouvou, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako právní závěr k němuž na základě takového hodnocení dospěly. Postupem obecných soudů tak došlo k porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
(Dle stručně nastíněného právního názoru obecných soudů nebyla kupní smlouva uzavřená stěžovateli v roce 1992 platná pro údajný rozpor s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba ode dne účinnosti tohoto zákona nemohla pod sankcí neplatnosti nemovitosti převést do vlastnictví jiného, přičemž mělo být nerozhodné, zda stěžovatelé o uplatněném restitučním nároku věděli či nikoli. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že uvedená argumentace týkající se možné vědomosti stěžovatelů o uplatněném restitučním nároku je zřejmě nepřípadná, když výzva k vydání nemovitosti byla učiněna až 6.1. 1995, tedy více jak 2 roky poté, co se stěžovatelé stali vlastníky nemovitostí.)

Kritika restriktivního výkladu důvodnosti dovolání
II. ÚS 669/05
Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup Nejvyššího soudu, stavící jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl Ústavním soudem opakovaně kritizován ve věcech, které přezkoumával Nejvyšší soud, a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl. Dovolací řízení se však v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro ČR z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ust. § 265b tr. řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Tento závěr nemusí nijak narušit povahu dovolání jako výjimečného opravného prostředku. (Ústavní soud si je vědom, že tr. řád používá výraz „mimořádný opravný prostředek“, avšak v daných souvislostech nelze považovat za rozhodující znak mimořádnosti, jež je ustáleně spojován jen s okolností, že je napadáno pravomocné rozhodnutí, nikoli se zásadním zúžením množiny napadnutelných rozhodnutí, ani se zásadním zúžením úhlu posuzování.)

Princip nerozumnosti a rozhodnutí obce
Pl. ÚS 57/05
Ústavní soud s vědomím výše citovaného uvádí, že aplikace principu „nerozumnosti“ ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní. Za zjevnou absurdnost lze přitom považovat jen případ, kdy soudem provedený přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán. Nerozumnost nesmí být použita jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí proto, že Ústavní soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí zákonem. Posouzení nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností.

Soudní dvůr ES:

Manfredi (C-295/04), Soudní dvůr ES
Kartelová dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě, jako jsou kartelová dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě v původním řízení, mezi pojišťovacími společnostmi spočívající ve vzájemné výměně informací, které umožňují navýšení pojistného v rámci pojištění občanskoprávní odpovědnosti týkající se pojistných událostí způsobených motorovými vozidly, plavidly a mopedy, jež není odůvodněno podmínkami trhu, které porušují vnitrostátní pravidla o ochraně hospodářské soutěže, mohou rovněž porušovat článek 81 ES, pokud s přihlédnutím k vlastnostem relevantního vnitrostátního trhu existuje dostatečný stupeň pravděpodobnosti, že dotčená kartelová dohoda nebo dotčené jednání ve vzájemné shodě mohou mít přímý, nebo nepřímý, skutečný, nebo potenciální vliv na poskytování tohoto pojištění v dotčeném členském státě subjekty usazenými v jiných členských státech a že tento vliv není zanedbatelný.
Článek 81 ES musí být vykládán v tom smyslu, že každá osoba je oprávněna uplatňovat neplatnost kartelové dohody nebo jednání zakázaných tímto článkem a, pokud existuje příčinná souvislost mezi takovou dohodou nebo jednáním a utrpěnou újmou, požadovat náhradu této škody.
V nepřítomnosti právní úpravy Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky výkonu tohoto práva, včetně podmínek použití pojmu "příčinná souvislost", za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.
V nepřítomnosti právní úpravy Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil soudy příslušné k rozhodování o žalobách na náhradu škody na základě porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství a upravil procesní podmínky těchto řízení, za předpokladu, že dotčená ustanovení nejsou méně příznivá než ta, která se týkají obdobných žalob na náhradu škody na základě porušení vnitrostátních pravidel hospodářské soutěže a že uvedená vnitrostátní ustanovení v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práva na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES.
V nepřítomnosti právní úpravy Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil promlčecí lhůty pro požadování náhrady škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES, za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.
V tomto ohledu přísluší vnitrostátnímu soudu ověřit, zda vnitrostátní pravidlo, na základě kterého promlčecí lhůta pro požadování náhrady škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES počíná běžet dnem, kdy k zakázané kartelové dohodě nebo jednání došlo, zvláště pokud toto vnitrostátní pravidlo rovněž stanoví krátkou promlčecí lhůtu, která nemůže být přerušena, v praxi znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje výkon práva požadovat náhradu utrpěné újmy.
V nepřítomnosti ustanovení Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil kritéria umožňující vymezit rozsah náhrady škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.
V souladu se zásadou rovnocennosti tedy, pokud může být v rámci vnitrostátních žalob obdobných žalobám založeným na pravidlech hospodářské soutěže Společenství přiznána zvláštní náhrada škody, jako je exemplární nebo represivní náhrada škody, musí být možné ji rovněž přiznat v rámci posledně uvedených žalob. Právo Společenství však nebrání vnitrostátním soudům, aby dbaly na to, aby ochrana práv zajištěných právním řádem Společenství nevedla k bezdůvodnému obohacení oprávněných osob.
Krom toho ze zásady efektivity a z práva každé osoby požadovat náhradu škody způsobené smlouvou nebo jednáním, které mohou omezit nebo narušit hospodářskou soutěž, vyplývá, že osoby, které utrpěly újmu, musí mít možnost požadovat náhradu nejen skutečné škody (damnum emergens), ale i ušlého zisku (lucrum cessans), jakož i zaplacení úroků.
C-453/99 – Courage a Crehan
1. A party to a contract liable to restrict or distort competition within the meaning of Article 85 of the EC Treaty (now Article 81 EC) can rely on the breach of that provision to obtain relief from the other contracting party.
2. Article 85 of the Treaty precludes a rule of national law under which a party to a contract liable to restrict or distort competition within the meaning of that provision is barred from claiming damages for loss caused by performance of that contract on the sole ground that the claimant is a party to that contract.
3. Community law does not preclude a rule of national law barring a party to a contract liable to restrict or distort competition from relying on his own unlawful actions to obtain damages where it is established that that party bears significant responsibility for the distortion of competition.
Pozn. Rozsudkem Courage rozšířil ESD komunitární nárok na odškodné vzhledem k porušování komunitárního práva na způsob chování soukromých osob. Až do té doby bylo sankcionováno výhradně státní jednání v rozporu s komunitárním právem.

C‑315/05, Lidl Italia
Články 2, 3 a 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES ze dne 20. března 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy je třeba vykládat tak, že nebrání právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví možnost, aby subjekt usazený v tomto členském státě, který distribuuje alkoholický nápoj určený k tomu, aby byl dodán v nezměněném stavu ve smyslu článku 1 uvedené směrnice, a vyrobený subjektem usazeným v jiném členském státě, byl považován za odpovědného za porušení uvedené právní úpravy zjištěné orgánem veřejné moci a vyplývající z uvedení nesprávné hodnoty obsahu alkoholu v procentech objemových výrobcem na etiketě uvedeného výrobku, a aby mu v důsledku toho byla uložena správní pokuta, i když jako pouhý distributor pouze uvádí tento výrobek na trh tak, jak mu byl dodán uvedeným výrobcem.

Přístup ČR k protokolu CMR

2006-11-11T14:29:00.000+01:00

Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přístupu České republiky k Protokolu k Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR)
Citace: 108/2006 Sb.m.s.

Zákonná odpovědnost podnikatele za vedení účetnictví verzus zajištění vedení účetnictví 3. osobou

2006-11-11T13:14:00.000+01:00

Závěr odvolacího soudu o neexistenci odpovědnosti žalované za škodu, opírající se o zákonnou odpovědnost podnikatele za vedení účetnictví a povinnosti z toho vyplývající, je nesprávný, jelikož odvolací soud zcela pominul posouzení soudem prvního stupně zjištěné (na základě znaleckého posudku) porušení povinnosti žalované ze smluv o vedení účetnictví v příčinné souvislosti se vzniklou škodou a vůbec se nezabýval posouzením, zda k nepředložení fyzických inventur nedošlo právě v důsledku porušení povinnosti žalované účtovat o zásobách. Nejvyšší soud: 32 Odo 1305/2004

Kartelová dohoda a možnost domáhat se náhrady škody - rozhodnutí MANFREDI

2006-11-11T00:07:00.000+01:00

Kartelová dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě, jako jsou kartelová dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě v původním řízení, mezi pojišťovacími společnostmi spočívající ve vzájemné výměně informací, které umožňují navýšení pojistného v rámci pojištění občanskoprávní odpovědnosti týkající se pojistných událostí způsobených motorovými vozidly, plavidly a mopedy, jež není odůvodněno podmínkami trhu, které porušují vnitrostátní pravidla o ochraně hospodářské soutěže, mohou rovněž porušovat článek 81 ES, pokud s přihlédnutím k vlastnostem relevantního vnitrostátního trhu existuje dostatečný stupeň pravděpodobnosti, že dotčená kartelová dohoda nebo dotčené jednání ve vzájemné shodě mohou mít přímý, nebo nepřímý, skutečný, nebo potenciální vliv na poskytování tohoto pojištění v dotčeném členském státě subjekty usazenými v jiných členských státech a že tento vliv není zanedbatelný.

Článek 81 ES musí být vykládán v tom smyslu, že každá osoba je oprávněna uplatňovat neplatnost kartelové dohody nebo jednání zakázaných tímto článkem a, pokud existuje příčinná souvislost mezi takovou dohodou nebo jednáním a utrpěnou újmou, požadovat náhradu této škody.

Krom toho ze zásady efektivity a z práva každé osoby požadovat náhradu škody způsobené smlouvou nebo jednáním, které mohou omezit nebo narušit hospodářskou soutěž, vyplývá, že osoby, které utrpěly újmu, musí mít možnost požadovat náhradu nejen skutečné škody (damnum emergens), ale i ušlého zisku (lucrum cessans), jakož i zaplacení úroků.

Původní judikatura ESD v češtině

2006-11-11T00:03:00.000+01:00

Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1639/2006/ES ze dne 24. října 2006, kterým se zavádí rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace

2006-11-10T23:35:00.000+01:00

Rámcový program přispívá ke konkurenceschopnosti
a inovativnímu potenciálu Společenství jako pokročilé znalostní
společnosti s udržitelným rozvojem založeným na silném
hospodářském růstu a s vysoce konkurenceschopném sociálně
tržním hospodářství s vysokou úrovní ochrany a zlepšením
kvality životního prostředí.

Evropský nástroj sousedství a partnerství

2006-11-10T23:29:00.000+01:00

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1638/2006 ze dne 24. října 2006 o obecných ustanoveních o zřízení evropského nástroje sousedství a partnerství

Toto nařízení zřizuje nástroj sousedství a partnerství za účelem poskytování pomoci Společenství pro vytvoření oblasti prosperity a dobrých sousedských vztahů, která zahrnuje Evropskou unii a tyto země: Alžírsko, Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Egypt
Gruzie, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Moldavsko, Maroko, Palestinská samospráva Západního břehu Jordánu a pásma Gazy, Ruská federace, Sýrie, Tunisko, Ukrajina.

Žaloba proti rozhodnutí ÚPV je projednávána soudem ve správním soudnictví.

2006-11-10T23:20:00.000+01:00

Konf 36/2005-6
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka, že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.

Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl, nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.

V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku z rejstříku vymazat.

Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah občanskoprávní (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.

Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se naprosto neupravují vztahy mezi podnikateli, nic takového předmětem řízení o registraci (výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a Úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek (ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz).

V občanskoprávním řízení lze použít magnetofonový záznam telefonického hovoru jen se souhlasem účastníků hovoru

2006-11-10T23:11:00.000+01:00

I. ÚS 191/05 z 13. září 2006
Ústavní soud se odvolává na nález sp.zn. II. ÚS 502/2000 (www.judikatura.cz), v němž byla vyslovena obecná teze, že „soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie o základových stanicích zajišťujících hovor. Tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány“. V posuzovaném případě se o takový zájem na ochraně demokratické společnosti před trestnými činy nejedná. Je proto třeba posoudit, zda jde v souzené věci o zásah v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných osob a zda tento zájem převažuje nad zájmem na ochraně tajemství dopravovaných zpráv.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení mnohdy nepředpokládá, může dojít i v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl základních práv.
Jinak je však třeba posuzovat úvahy obecných soudů, že provedení důkazu v občanském soudním řízení takovým záznamem telefonického hovoru - proti vůli jednoho z volajících - je odůvodněno zákonnou úřední licencí podle § 12 odst. 2 občanského zákoníku. Citované ustanovení totiž stanoví výjimku ze zásady, kdy je třeba svolení fyzické osoby k pořízení anebo k použití písemností osobní povahy, podobizny, obrazového snímku a zvukového záznamu. Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona (tzv. úřední licence). Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic podobného nestanoví. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.
Jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny – a důsledně vzato i do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.

Vztah občanského a obchodního zákoníku

2006-11-10T23:07:00.000+01:00

Vztahy týkající se obchodního rejstříku, které nejsou upraveny v občanském zákoníku, se použijí i na tzv. absolutní neobchody, tj. i na kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem, která je upravena v občanském zákoníku v ust. § 588 a násl. obč. zák.

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 595/2006, ze dne 29.8.2006)

K vázanosti soudu zákonem

2006-11-10T15:32:00.000+01:00

III. ÚS 269/05
Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.

Přepjatý formalismus při výkladu práva

2006-11-10T15:30:00.000+01:00

I. ÚS 189/05
Konstantní judikatura Ústavního soudu považuje rozhodnutí obecného soudu za protiústavní, pokud jeho právní závěry jsou výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, interpretace a aplikace, jež vybočují z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Pokud Ústavní soud v posuzované věci shledal, že obecné soudy se určitých pochybení dopustily, např. v přesném hodnocení posloupnosti vzniku zajišťované pohledávky a zástavního práva, v nekorektní citaci dřívějšího rozhodnutí, nepřesných představ o údajné odpovědnosti dědiců za dluhy, nemusí jít jednotlivě ani v jejich souhrnu o pochybení tak závažná, že by nutně musela způsobit porušení základních práv stěžovatelů.

Trestní právo jako ultima ratio

2006-11-10T15:28:00.000+01:00

I. ÚS 69/06
Pokud má ustanovení § 18 autorského zákona sloužit jako podklad pro apriorní trestněprávní postih a vyplnit dispozici blanketní normy § 152 trestního zákona, musí být natolik přesné a ve svých důsledcích předvídatelné, aby bylo dostatečným vodítkem pro chování svých adresátů.
Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě.

Částka 161, rozeslaná dne 13. listopadu 2006

2006-11-10T15:09:00.000+01:00

Dostupné na www.sbirka.cz anebo www.mvcr.cz
491.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu

492.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 369/2001 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace

493.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 330/2004 Sb., o opatřeních proti zavlékání a rozšiřování škodlivých organismů rostlin a rostlinných produktů, ve znění pozdějších předpisůČástka 160, rozeslaná dne 10. listopadu 2006

488.
Vyhláška, kterou se stanoví typy přístrojů k zhotovování rozmnoženin, typy nenahraných nosičů záznamů a výše paušálních odměn

489.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 223/2005 Sb., o některých dokladech o vzdělání

490.
Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým se vyhlašuje částka 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství pro účely životního a existenčního minima a částka 40 % průměrné měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře pro účely stanovení rodičovského příspěvkuČástka 159, rozeslaná dne 9. listopadu 2006

484.
Nařízení vlády o výši časových poplatků a o výši sazeb mýtného za užívání určených pozemních komunikací

485.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška Českého báňského úřadu č. 35/1998 Sb., o požadavcích k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu důlní dráhy hnědouhelného lomu

486.
Nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006 ve věci návrhu na zrušení čl. 1 písm. c) a čl. 2 odst. 4 obecně závazné vyhlášky města Nový Bor č. 14/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích

487.
Nález Ústavního soudu ze dne 19. září 2006 ve věci návrhu na zrušení čl. 6 odst. 5 a 6 obecně závazné vyhlášky města Ostrova č. 7/2004, požárního řádu města OstrovaČástka 158, rozeslaná dne 6. listopadu 2006

480.
Zákon, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

481.
Vyhláška o náležitostech průkazů zaměstnanců orgánů nemocenského pojištění pověřených kontrolou dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce

482.
Vyhláška o minimálních náležitostech statutu a povinných náležitostech zjednodušeného statutu fondu kolektivního investování

483.
Nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2006 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 34 odst. 2 věty druhé, § 34 odst. 3 písm. a), § 34 odst. 6, § 40 a přílohy k zákonu č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonůČástka 156, rozeslaná dne 2. listopadu 2006

476.
Vyhláška o Programu statistických zjišťování na rok 2007Částka 157, rozeslaná dne 31. října 2006

477.
Vyhláška o stanovení způsobu rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé užitkové vody pro více odběrných míst

478.
Vyhláška o způsobu výpočtu škody vzniklé držiteli licence neoprávněným odběrem tepla

479.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 385/2006 Sb., o zdravotnické dokumentaciČástka 155, rozeslaná dne 30. října 2006

473.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 54/2004 Sb., o potravinách určených pro zvláštní výživu a o způsobu jejich použití

474.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 26/2001 Sb., o hygienických požadavcích na kosmetické prostředky, o náležitostech žádosti o neuvedení ingredience na obalu kosmetického prostředku a o požadavcích na vzdělání a praxi fyzické osoby odpovědné za výrobu kosmetického prostředku (vyhláška o kosmetických prostředcích), ve znění pozdějších předpisů, a zrušuje vyhláška č. 75/2003 Sb., o stanovení názvosloví ingrediencí kosmetických prostředků

475.
Nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006 ve věci návrhu na zrušení nařízení obce Pozlovice č. 2/2004 o stavební uzávěřeČástka 154, rozeslaná dne 24. října 2006

469.
Vyhláška o formě a technických náležitostech předávání údajů do informačního systému o datových prvcích a o postupech Ministerstva informatiky a jiných orgánů veřejné správy při vedení, zápisu a vyhlašování datových prvků v informačním systému o datových prvcích (vyhláška o informačním systému o datových prvcích)

470.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 10/2005 Sb., o vyšším odborném vzdělávání

471.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. 368/2001 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o náležitostech návrhu na povolení spojení soutěžitelů, ve znění vyhlášky č. 407/2005 Sb.

472.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 490/2000 Sb., o rozsahu znalostí a dalších podmínkách k získání odborné způsobilosti v některých oborech ochrany veřejného zdraví

2006-11-10T14:36:00.000+01:00

Změny v právních předpisech
466/2006 Sb. Vyhláška o bezpečnostní letové normě Touto vyhláškou se stanoví pravidla pro určení maximální doby ve službě, doby letové služby, doby letu, minimální požadavky na odpočinek včetně odpočinku při překračování více časových pásem, principy dělené služby, principy pro použití zesílené a zdvojené posádky a pravidla pro určování letové zálohy členů posádek letadel (dále jen "bezpečnostní letová norma"):a) leteckého dopravce vykonávajícího svou činnost letouny,b) leteckého dopravce vykonávajícího svou činnost vrtulníky a provozovatele leteckých prací,c) provozovatele letecké záchranné služby.

91/2006 Sb.m.s. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přístupu České republiky k Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel (CVR) Datum vstupu v platnost: 12. dubna 1994.Tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě cestujících, popřípadě jejich zavazadel silničními vozidly, je-li v přepravní smlouvě uvedeno, že se přeprava uskuteční po území nejméně dvou států, a je-li místo odjezdu nebo místo cílové nebo obě tato místa na území jednoho ze smluvních států.

Nařízení Komise (ES) č. 1543/2006 ze dne 12. října 2006 kterým se mění nařízení (ES) č. 474/2006 o vytvoření seznamu Společenství uvádějícího letecké dopravce, kteří podléhají zákazu provozování letecké dopravy ve Společenství, uvedeného v kapitole II nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2111/2005 a ve znění nařízení (ES) č. 910/2006 (1) Dairo Air Services a DAS Air CargoLetečtí dopravci z Kyrgyzské republikyLetečtí dopravci z Konžské demokratické republikyLetečtí dopravci z LibérieLetečtí dopravci ze Sierry LeoneLetečtí dopravci ze SvazijskaAir Service ComoresAriana Afghan AirlinesAir KoryoPhuket AirA Jet Aviation/Helios AirwaysJohnsons AirPakistan International AirlinesPulkovo
Oprava nařízení Oprava nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 785/2004 ze dne 21. dubna 2004 o požadavcích na pojištění u leteckých dopravců a provozovatelů letadel (Úř. věst. L 138, 30.4.2004) (Zvláštní vydání Úředního věstníku Evropské unie v češtině, kapitola 7, svazek 8, strana 160)

Nařízení Komise (ES) č. 1459/2006 Nařízení Komise (ES) č. 1459/2006 ze dne 28. září 2006 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na některé kategorie dohod a jednání ve vzájemné shodě, pokud jde o konzultace o tarifech pravidelné letecké osobní dopravy a přidělování letištních časů na letištích

Výjimky:
V souladu s čl. 81 odst. 3 Smlouvy a s výhradou ustanovenítohoto nařízení se prohlašuje, že čl. 81 odst. 1 Smlouvy senevztahuje na dohody mezi podniky v odvětví letecké dopravy,rozhodnutí sdružení těchto podniků a jednání ve vzájemnéshodě mezi těmito podniky, jejichž cílem je:a) provádění konzultací o přidělování volných letištních časůa stanovení letových řádů letišť, pokud se týkají leteckýchslužeb z letiště původu a/nebo určení, z nichž alespoň jednose nachází ve Společenství;b) provádění konzultací o tarifech pro přepravu cestujícíchs jejich zavazadly na pravidelných leteckých linkách meziletišti ve Společenství nebo mezi letišti ve Společenství najedné straně a letišti ve Švýcarsku, Norsku, na Islandu nebov Lichtenštejnsku na straně druhé;c) provádění konzultací o tarifech pro přepravu cestujícíchs jejich zavazadly na pravidelných leteckých linkách meziletišti ve Společenství na jedné straně a letišti v Austráliinebo ve Spojených státech amerických na straně druhé;d) provádění konzultací o tarifech pro přepravu cestujícíchs jejich zavazadly na pravidelných leteckých linkách meziletišti ve Společenství na jedné straně a letišti v třetíchzemích, které nejsou uvedeny v písmenech b) a c), na stranědruhé.

VÝBĚR Z JUDIKATURY

Právo na soudní a jinou právní ochranu
III. ÚS 269/05
Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.

Práva účastníka soudního řízení
I. ÚS 72/06
Ústavní soud má za to, že účast úpadce, kterým je fyzická osoba, je na přezkumném jednání významná z hlediska úkonů, které úpadce může na tomto jednání realizovat s důsledky vyplývajícími z ustanovení § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud soud i přes řádnou omluvu stěžovatele, který soudu sdělil, že trvá na své osobní účasti na jednání, neumožnil stěžovateli účast na přezkumném jednání tím, že k žádosti stěžovatele přezkumné jednání neodročil, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť takovým postupem bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, současně bylo porušeno právo stěžovatele, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zakotveným v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Omezení zákl. práv a svobod
II. ÚS 535/03
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, je zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje.

Pl. ÚS-st.23/06
Plénum Ústavního soudu
na zasedání dne 12. 9. 2006, přijalo podle § 23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru I. senátu Ústavního soudu, vysloveného v nálezu ze dne 23. února 2006, sp. zn. I. ÚS 290/05, a v druhé právní větě nálezu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. II. ÚS 372/04, toto stanovisko:
Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.

Zrušení práv. předpisu – návrh vlády
Pl. ÚS 57/05
Ústavní soud s vědomím výše citovaného uvádí, že aplikace principu „nerozumnosti“ ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní. Za zjevnou absurdnost lze přitom považovat jen případ, kdy soudem provedený přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán. Nerozumnost nesmí být použita jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí proto, že Ústavní soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí zákonem. Posouzení nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností.

Právo podílet se na správě veřejných věcí aneb Iva Brožová versus V. Klaus
III. ÚS 53/06
Článek 21 odst. 4 Listiny se nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého článku 21, se nevyčerpává pouhým získáním funkce, nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu, která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce. Zánik veřejné funkce na základě aplikace protiústavního ustanovení zákona je zásahem do ústavně zaručeného práva chráněného čl. 21 odst. 4 Listiny.

Princip nerozumnosti v rozhodování soudů

2006-11-10T14:29:00.000+01:00

K judikátu Ústavního soudu a principu nerozumnosti v českém právním řádu

Pl. ÚS 57/05, Ústavní soud, 13. září 2006Aplikace principu „nerozumnosti“ ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní. Za zjevnou absurdnost lze přitom považovat jen případ, kdy soudem provedený přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán.I. Úvodem
Nerozumnost nesmí být použita jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí proto, že Ústavní soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí zákonem. Posouzení nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností.