Změny v právních předpisech
466/2006 Sb. Vyhláška o bezpečnostní letové normě Touto vyhláškou se stanoví pravidla pro určení maximální doby ve službě, doby letové služby, doby letu, minimální požadavky na odpočinek včetně odpočinku při překračování více časových pásem, principy dělené služby, principy pro použití zesílené a zdvojené posádky a pravidla pro určování letové zálohy členů posádek letadel (dále jen "bezpečnostní letová norma"):a) leteckého dopravce vykonávajícího svou činnost letouny,b) leteckého dopravce vykonávajícího svou činnost vrtulníky a provozovatele leteckých prací,c) provozovatele letecké záchranné služby.

91/2006 Sb.m.s. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přístupu České republiky k Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel (CVR) Datum vstupu v platnost: 12. dubna 1994.Tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě cestujících, popřípadě jejich zavazadel silničními vozidly, je-li v přepravní smlouvě uvedeno, že se přeprava uskuteční po území nejméně dvou států, a je-li místo odjezdu nebo místo cílové nebo obě tato místa na území jednoho ze smluvních států.

Nařízení Komise (ES) č. 1543/2006 ze dne 12. října 2006 kterým se mění nařízení (ES) č. 474/2006 o vytvoření seznamu Společenství uvádějícího letecké dopravce, kteří podléhají zákazu provozování letecké dopravy ve Společenství, uvedeného v kapitole II nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2111/2005 a ve znění nařízení (ES) č. 910/2006 (1) Dairo Air Services a DAS Air CargoLetečtí dopravci z Kyrgyzské republikyLetečtí dopravci z Konžské demokratické republikyLetečtí dopravci z LibérieLetečtí dopravci ze Sierry LeoneLetečtí dopravci ze SvazijskaAir Service ComoresAriana Afghan AirlinesAir KoryoPhuket AirA Jet Aviation/Helios AirwaysJohnsons AirPakistan International AirlinesPulkovo
Oprava nařízení Oprava nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 785/2004 ze dne 21. dubna 2004 o požadavcích na pojištění u leteckých dopravců a provozovatelů letadel (Úř. věst. L 138, 30.4.2004) (Zvláštní vydání Úředního věstníku Evropské unie v češtině, kapitola 7, svazek 8, strana 160)

Nařízení Komise (ES) č. 1459/2006 Nařízení Komise (ES) č. 1459/2006 ze dne 28. září 2006 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na některé kategorie dohod a jednání ve vzájemné shodě, pokud jde o konzultace o tarifech pravidelné letecké osobní dopravy a přidělování letištních časů na letištích

Výjimky:
V souladu s čl. 81 odst. 3 Smlouvy a s výhradou ustanovenítohoto nařízení se prohlašuje, že čl. 81 odst. 1 Smlouvy senevztahuje na dohody mezi podniky v odvětví letecké dopravy,rozhodnutí sdružení těchto podniků a jednání ve vzájemnéshodě mezi těmito podniky, jejichž cílem je:a) provádění konzultací o přidělování volných letištních časůa stanovení letových řádů letišť, pokud se týkají leteckýchslužeb z letiště původu a/nebo určení, z nichž alespoň jednose nachází ve Společenství;b) provádění konzultací o tarifech pro přepravu cestujícíchs jejich zavazadly na pravidelných leteckých linkách meziletišti ve Společenství nebo mezi letišti ve Společenství najedné straně a letišti ve Švýcarsku, Norsku, na Islandu nebov Lichtenštejnsku na straně druhé;c) provádění konzultací o tarifech pro přepravu cestujícíchs jejich zavazadly na pravidelných leteckých linkách meziletišti ve Společenství na jedné straně a letišti v Austráliinebo ve Spojených státech amerických na straně druhé;d) provádění konzultací o tarifech pro přepravu cestujícíchs jejich zavazadly na pravidelných leteckých linkách meziletišti ve Společenství na jedné straně a letišti v třetíchzemích, které nejsou uvedeny v písmenech b) a c), na stranědruhé.

VÝBĚR Z JUDIKATURY

Právo na soudní a jinou právní ochranu
III. ÚS 269/05
Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.

Práva účastníka soudního řízení
I. ÚS 72/06
Ústavní soud má za to, že účast úpadce, kterým je fyzická osoba, je na přezkumném jednání významná z hlediska úkonů, které úpadce může na tomto jednání realizovat s důsledky vyplývajícími z ustanovení § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud soud i přes řádnou omluvu stěžovatele, který soudu sdělil, že trvá na své osobní účasti na jednání, neumožnil stěžovateli účast na přezkumném jednání tím, že k žádosti stěžovatele přezkumné jednání neodročil, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť takovým postupem bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, současně bylo porušeno právo stěžovatele, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zakotveným v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Omezení zákl. práv a svobod
II. ÚS 535/03
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, je zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje.

Pl. ÚS-st.23/06
Plénum Ústavního soudu
na zasedání dne 12. 9. 2006, přijalo podle § 23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru I. senátu Ústavního soudu, vysloveného v nálezu ze dne 23. února 2006, sp. zn. I. ÚS 290/05, a v druhé právní větě nálezu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. II. ÚS 372/04, toto stanovisko:
Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.

Zrušení práv. předpisu – návrh vlády
Pl. ÚS 57/05
Ústavní soud s vědomím výše citovaného uvádí, že aplikace principu „nerozumnosti“ ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní. Za zjevnou absurdnost lze přitom považovat jen případ, kdy soudem provedený přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán. Nerozumnost nesmí být použita jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí proto, že Ústavní soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí zákonem. Posouzení nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností.

Právo podílet se na správě veřejných věcí aneb Iva Brožová versus V. Klaus
III. ÚS 53/06
Článek 21 odst. 4 Listiny se nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého článku 21, se nevyčerpává pouhým získáním funkce, nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu, která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce. Zánik veřejné funkce na základě aplikace protiústavního ustanovení zákona je zásahem do ústavně zaručeného práva chráněného čl. 21 odst. 4 Listiny.