Zajímavé judikáty v roce 2006
Nejvyšší soud ČR
Přechod práv a povinností a smlouva o prodeji podniku
21 Cdo 187/2006, Nejvyšší soud, 29.11.2006
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího je při smlouvě o prodeji podniku (části podniku) odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení § 480 obchodního zákoníku (srov. slova \"k zaměstnancům podniku\") se jednoznačně podává, že na kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování podniku (převáděné části podniku), ale jen práva a povinnosti (včetně neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku) nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku (části podniku); k zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání je potřebné, aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v převáděném podniku (jeho převáděné části) nadále působit. Na opačný výklad nelze usuzovat ani z ustanovení § 477 odst.1 obchodního zákoníku, neboť na přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů - vzhledem k tomu, že tato otázka je upravena ve speciálním ustanovení § 480 obchodního zákoníku - nedopadá.
Nesprávné označení obce ve smlouvě
26 Cdo 2642/2006, Nejvyšší soud, 16.11.2006
Jestliže tedy odvolací soud (za situace, kdy žádná z účastnic existenci nájemního vztahu nezpochybňovala) mlčky předpokládal, že navzdory nepřesnému označení pronajímatele v dohodě ze dne 20. dubna 1994 nikoli názvem obce, nýbrž názvem obecního úřadu jako orgánu této obce, byla mezi žalobkyní a V. M. uzavřena platná smlouva o nájmu předmětného bytu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Otázka zásadního právního významu - dovolání
26 Cdo 2554/2005, Nejvyšší soud, 30.11.2006
Je-li dovolatelem zpochybňován tento závěr, který odvolací soud učinil podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák., je nutné konstatovat, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod č. 308 svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23 února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Chybějící souhlas společného člena u dohody o převodu členských práv
26 Cdo 2220/2006, Nejvyšší soud, 30.11.2006
Byla-li tedy uzavřena písemná dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, kterou ovšem uzavřel pouze jeden ze společných členů, lze – vzhledem k ustálené judikatuře – dovodit, že takováto dohoda je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem – s ustanovením § 230 obch. zák. Na tom nemůže nic změnit ani odvolacím soudem proklamované „udělení souhlasu (žalobce) své manželce, tj. druhé žalobkyni, k nakládání s členskými právy a povinnostmi …“.
Střet řízení o vyklizení a výpovědi z nájmu bytu
26 Cdo 1610/2006, Nejvyšší sodu, 16.11.2006
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené (§ 83 odst. 1 o.s.ř.) pro spor o vyklizení téhož bytu; obdobně to platí pro překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o.s.ř. – nyní § 159a odst. 5 ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Vymáhání synallagmatických závazků
20 Cdo 1287/2006, Nejvyšší soud, 23.11.2006
Při vymáhání synallagmatických závazků, jejichž splnění se může domáhat jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve, anebo, kdo je připraven jej splnit, je oprávněný povinen tyto skutečnosti prokázat již při nařízení exekuce. Splnění vzájemné povinnosti popřípadě připravenost k jejímu splnění může oprávněný prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem. Soukromá listina sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné povinnosti (případně připravenost k němu) oprávněného, soudní praxe však dovodila, že uvedená listina vyhovuje požadavkům § 43 odst. 2 exekučního řádu tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2005, č.j. 20 Cdo 1887/2004).
Neúčinný právní úkon a konkurz
29 Odo 543/2005, Nejvyšší soud, 31.10.2006
V situaci, kdy - jak správně uvedl odvolací soud - aniž došlo k jakékoli změně v podmínkách, které zde byly v době uzavření kupní smlouvy, byla dodatkem ke kupní smlouvě snížena cena z částky 30,735.760,- Kč na částku 1,940.000,- Kč, Nejvyšší soud shledává takovou „úpravu“ kupní ceny pro majetkové poměry úpadkyně nápadně nevýhodnou. „Ocenění“ zástavních práv váznoucích na sporných nemovitostech, provedené znaleckým posudkem Ing. P. H., pak není významné, když nic nemění na tom, že v době od uzavření kupní smlouvy a do podpisu jejího dodatku nedošlo ke změnám v okolnostech významných pro určení výše kupní ceny. Neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV však není samotná kupní smlouva ze dne 22. února 1999 - jak dovodil odvolací soud - nýbrž pouze její dodatek ze dne 18. března 1999, když ostatně ani z důvodů rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, že by považoval původně sjednané podmínky kupní smlouvy pro úpadkyni za nápadné nevýhodné.
Stav kupované nemovitosti a dovolání se neplatnosti pro omyl dle § 49a obč.zák.
33 Odo 519/2006, Nejvyšší soud, 20.10.2006
Nelze totiž akceptovat, že by bylo možno se účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Dovolatel nemohl být uveden žalovanými v omyl, jestliže při určení stavebnětechnického stavu nemovitostí vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí M. B. ze dne 8. 1. 1995, č. j. 3452-005/95. Ten sice sloužil výhradně k určení ceny převáděných nemovitostí, ale přesto z něj bylo možno seznat, že stáří části zemědělské usedlosti je minimálně 95 let, tedy na hranici její životnosti.
Podvodné jednání kontrahenta a neplatnost smlouvy
21 Cdo 826/2005, Nejvyšší soud
K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo je rovněž respektování zásady \"pacta sunt servanda\".
Přijetí právního názoru o tom, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy má bez dalšího za následek neplatnost smlouvy, by ve svých důsledcích znamenalo, že druhý účastník nemá právo na sjednané plnění, i kdyby smlouvu uzavřel vážně a i kdyby ji sám splnil (byl připraven splnit); újma, kterou by tím utrpěl, by mu mohla být nahrazena jen z důvodu odpovědnosti podvodně jednajícího účastníka za bezdůvodné obohacení nebo za škodu.
Uvedené následky však nelze považovat z hlediska zásady \"pacta sunt servanda\" za odpovídající. Uzavřenou smlouvu by totiž nebylo třeba splnit jen proto, že jednání jednoho z účastníků bylo ovlivněno neprojevenou pohnutkou nebo poznamenáno vnitřní výhradou (mentální rezervací) o následném výkonu práv a povinností ze smlouvy, ačkoliv druhý z účastníků ke sjednání závazku přistoupil vážně a podvodné jednání nebyl (v té době) schopen rozpoznat. Požadavek na výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst.1 občanského zákoníku) současně vyžaduje, aby právní následky měla z důvodu právní jistoty jen taková vůle, která byla účastníkem smlouvy projevena, a aby proto účel (smysl) uzavřené smlouvy a ani její skutečný dopad do právních vztahů účastníků nebyl určován pohnutkou nebo vnitřní výhradou (mentální rezervací) podvodně jednajícího účastníka, ale postojem druhého účastníka. Smlouva, při jejímž uzavření jednal jeden z jejích účastníků podvodně, tedy nemůže být bez dalšího neplatná pro nedostatek vážné vůle (§ 37 odst.1 občanského zákoníku) nebo z důvodu rozporu se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). Naopak, právem musí být chráněn druhý účastník a jen na něm může záviset, zda se dovolá omylu, který u něj podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy vyvolal nebo jehož podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy využil, a zda tím uplatní tzv. relativní neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení § 49a a § 40a občanského zákoníku. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a občanského zákoníku).
Judikaturou ustálený pojem dobré mravy pro osvěžení
33 Odo 5/2006, Nejvyšší soud
Dovolací soud se navíc již v řadě svých rozhodnutí k otázce pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení § 630 obč. zák. vyslovil. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 29 Odo 228/2000 nebo sp. zn. 33 Odo 538/2003, v nichž se podává definice dobrých mravů společnosti tak, že je lze chápat jako souhrn určitých etických a kulturních obecně zastávaných a uznávaných zásad, jež musí být vždy posuzovány z hlediska konkrétního individualizovaného případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu, kdy nezáleží na subjektivním názoru jednotlivce, nýbrž na hodnocení společenském, objektivizovaném. Zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu se pak vyjadřují obecně i k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. a dospívají k závěru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru nesměřuje jakékoli závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, nýbrž pouze takové, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho hrubé kolizi s dobrými mravy. V rozhodovací praxi se ustálil i právní názor, že kromě rozsahu a intenzity jednání obdarovaného vůči dárci či členům jeho rodiny, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin nebo přestupek, mohou i jiná závadná jednání ze strany obdarovaného rovněž vést k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. Tato ustálená judikatura našla svůj výraz i v komentáři k ustanovení § 630 obč. zák. (srovnej Jehlička,O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 834 s.). Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu a není tudíž opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Výše vkladu versus cena za převod obchodního podílu v s.r.o.
Nejvyšší soud, 29 Odo 440/2004
Za rozporný s hmotným právem Nejvyšší soud shledává závěr soudů nižších stupňů, podle kterého je sporná smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy spočívajícím v disproporci mezi nominální hodnotou obchodního podílu (20.000,- Kč) a odměnou mandatáře, kterou považovaly za cenu obchodního podílu (1,700.000,- Kč).
Soudy nižších stupňů totiž v daném případě - nesprávně - porovnávají výši vkladu, jímž se společník podílí na základním jmění (nyní základním kapitálu) společnosti s ručením omezeným (§ 108 a § 109 obch. zák.), s cenou za převod obchodního podílu (§ 115 obch. zák.). Takové srovnání totiž vychází z předpokladu, že cena za převod obchodního podílu musí odpovídat výši vkladu společníka, což nelze akceptovat již proto, že výše základního kapitálu společnosti s ručením omezeným sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je hodnota obchodních podílů představujících účast jednotlivých společníků na společnosti. Na tomto závěru přitom není způsobilé ničeho změnit ani to, že výše obchodního podílu se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§ 114 odst. 1 věta druhá obch. zák.).
Mohou účastníci smlouvy o převodu obchodního podílu odložit účinnost této smlouvy do zaplacení ceny obchodního podílu ?
Nejvyšší soud, 29 Odo 1241/2004
Zásadní právní význam však dovolací soud shledává v řešení otázky, zda mohou účastníci smlouvy o převodu obchodního podílu odložit účinnost této smlouvy do zaplacení ceny obchodního podílu. K tomu dovolací soud uzavřel, že nelze odložit účinnost celé smlouvy ve vazbě na zaplacení ceny obchodního podílu, neboť při takovém postupu by nevznikla nabyvateli obchodního podílu povinnost cenu zaplatit a plnění z neúčinné smlouvy by bylo plněním bez právního důvodu a nikoli plněním ze smlouvy a tudíž by nebylo ani možné, aby smlouva vůbec kdy nabyla účinnosti. Pro úplnost je třeba dodat, že ale je možné „odložit účinnost smlouvy“ ve vztahu k nabytí obchodního podílu. Jinými slovy nabytí obchodního podílu lze vázat na zaplacení jeho ceny obdobně, jako lze podle výslovného ustanovení § 445 obch. zák. vázat nabytí vlastnického práva ke zboží na úplné zaplacení kupní ceny (výhrada vlastnického práva). Za situace, kdy obchodní zákoník (ani jiný právní předpis) takový postup nezakazuje a takový zákaz nelze ani dovodit ze zásad, na kterých obchodní zákoník spočívá (§ 1 odst. 2 obch. zák.) nelze totiž než dovodit, že takový postup je možný a dovolený.
V projednávané věci však se dovolatel brání povinnosti zaplatit cenu ze smlouvy o převodu obchodního podílu právě poukazem na to, že smlouva dosud nenabyla účinnosti a dovolává se tedy toho, že vůle stran směřovala k odložení účinnosti celé smlouvy ve vazbě na zaplacení kupní ceny. Takový postup však jak shora uvedeno není možný a závěr odvolacího soudu ohledně této otázky je tedy správný.
Zásadní právní význam dovolací soud rovněž shledává v řešení otázky, zda lze neplatnost smlouvy, která nemá všechny náležitosti předepsané zákonem, zhojit dodatkem ke smlouvě, uzavřeným po podpisu smlouvy, který fakticky tento nedostatek odstraňuje a jehož uzavření bylo v původní smlouvě předpokládáno.
Ohledně této otázky dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva není neplatná pro nedostatek ujednání o kupní ceně, když její čl. II bod 2 stanoví, že jde o úplatný převod obchodního podílu a podle bodu 4 je cena uvedena v dodatku smlouvy. V dodatku č. 1 ke smlouvě, který je z téhož dne jako smlouva, pak je v čl. II bodu 2 uvedena cena 56,000.000,- Kč a splatnost do 31. května 1998. V teorii (viz např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 749) není pochyb o tom, že dohodou účastníků (v praxi často označovanou jako dodatek ke smlouvě) lze změnit (a tedy i doplnit) pouze platně uzavřenou smlouvu. Není-li smlouva platně uzavřena, nelze se platně dohodnout na změně jejího obsahu, neboť z neplatně uzavřené smlouvy nevznikly účastníkům žádné závazky, takže se logicky nelze dohodnout ani na jejich změně a nelze tedy ani dodatečnou dohodou o chybějící náležitosti smlouvy zhojit její neplatnost. Přitom není podstatné, v jakém časovém odstupu se účastníci dohodli na změně smlouvy. Jiná situace by nastala, pokud by byla dohoda o ceně přílohou uzavírané smlouvy a účastníci by na její obsah ve smlouvě odkázali. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že je-li cena obchodního podílu uvedena v dodatku ke smlouvě o jeho převodu, byla smlouva platně uzavřena, je proto nesprávný, resp. právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, když se nezabýval tím, jakou povahu měl „dodatek“ ke smlouvě – zda šlo o dohodu o změně smlouvy (tj. dodatek ke smlouvě) či o přílohu smlouvy. Přitom musí mít odvolací soud na paměti, že rozhodující pro posouzení uvedené listiny není její označení, ale to, zda byla součástí uzavírané smlouvy a byla podepisována spolu s ní, nebo zda k dohodě o jejím obsahu došlo a byla podepsána až poté, co účastníci uzavřeli smlouvu
Ústavní soud ČR:
Restituce versus bytová náhrada
Ústavní soud, I. ÚS 374/04, 19.10.2006
V posledně uvedeném nálezu Ústavní soud opakovaně konstatoval, že na základě § 3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníků. Dispoziční právo vlastníků lze sice výjimečně omezit zákonem, ovšem za předpokladu, že toto omezení respektuje zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ústavní soud tak zastává konstantní stanovisko, že při užívání bytu bez právního důvodu nelze uložení povinnosti oprávněným (stěžovatelům) najít povinným (žalovaným) náhradní byt považovat za omezení vlastnického práva, ale jedná se o založení nové povinnosti vlastníkům, což není v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 ObčZ. Ústavní soud opakovaně v označeném nálezu zdůraznil, že úvaha soudu musí být vždy podložena konkrétními zjištěními, dovolujícími závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Je nepochybné, že vyřešení sociální situace žalovaných bylo tak zcela přeneseno na stěžovatele. Je třeba rovněž upozornit na to, že žalovaní, nejpozději od června 1994, věděli, že na dům byl vznesen restituční nárok, že jej tedy budou moci využívat pouze dočasně. Již od této doby mohli vyvíjet intenzivní snahu o vyřešení své bytové situace.
Ústavní soud je přesvědčen, že za dané situace není povinností ani soudů, ani stěžovatelů - vlastníků nemovitosti - řešit bytovou a sociální situaci žalovaných. Stěžovatelé, kterým byla nemovitost vrácena v restituci, jsou nyní v situaci, kdy se svým vlastnictvím nemohou volně disponovat, což je v rozporu s vlastnickými právy, jasně konkretizovanými v občanském zákoníku. Vzhledem k těmto skutečnostem považuje Ústavní soud za zcela legitimní, aby žalovaní nemovitost bez zbytečného odkladu vyklidili (jedná se o rodinný, nikoli nájemní dům).
Daň stanovená podle pomůcek a možnost nahlédnout do spisu
IV. ÚS 360/05
Podle ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny. Za takové výhody lze považovat příkladmo okolnosti, za jakých podmínek daňový subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě má umístěnu provozovnu apod. To, zda správce daně takovou skutečnost zohlednil, je pak skutečností, kterou v rámci přezkumu zákonnosti musí hodnotit odvolací orgán v rámci odvolacího řízení.
Má-li daňový subjekt vznášet námitky k případné nezákonnosti postupu správce daně, tedy i námitky týkající se nedodržení povinnosti správce daně přihlédnout k výhodám plynoucím pro daňový subjekt, pak není-li daňový subjekt obeznámen s tím, ke kterým těmto výhodám bylo správcem daně skutečně přihlédnuto a o jakou výhodu se jednalo, nemůže vůči zákonnosti postupu správce daně vznášet relevantní námitky a jeho postavení v odvolacím řízení je tudíž nerovné. V této souvislosti proto nelze s ohledem na ústavní konformitu výkladu ustanovení § 23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vykládat tak, že by striktně zakazovalo nahlížet do specifikovaných podkladů vůbec. Nebudou-li porušena práva ostatních daňových subjektů na ochranu údajů o nich, pak není důvodu odepřít daňovému subjektu nahlédnout do spisu v případě, že pomůckami konstruovaná daň využívá pouze údajů z dokladů a účetnictví, byť nesprávného a neúplného, samotného daňového subjektu.
Extrémní výklad práva soudem
I. ÚS 142/06
Označené usnesení Okresního soudu Plzeň – sever a následně též usnesení Krajského soudu v Plzni, které potvrdilo rozhodnutí okresního soudu, „včetně správného výroku o nákladech řízení“, se tak dostala do extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Proto je nelze označit jinak než jako důsledek přepjatého formalismu, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně je nutno na obě rozhodnutí nahlížet jako na akty veřejné moci, porušující zákaz libovůle při soudním rozhodování.
Soudy si při svém rozhodování musí být vědomy toho, že právo a jeho výklad musí reflektovat potřeby ekonomické a společenské sféry, a nikoliv naopak, tedy že ekonomická a společenská sféra slouží potřebám práva a jeho formalit. Pokud tedy povinný po řadu měsíců neplní dobrovolně to, k čemu je zavázán pravomocným rozhodnutím soudu, a oprávněný podá návrh na nařízení exekuce, nemůže být oprávněný následně sankcionován za formální nedostatky svého návrhu tak, že je povinen hradit náklady exekuce povinnému, který měl údajně, v důsledku formálního nedostatku návrhu, ve věci plný úspěch. Jak Ústavní soud při jiné příležitosti uvedl, „mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“ (viz sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Ústavní soud uzavírá, že přezkoumávaná věc je právě příkladem takovéto aplikace právní normy, kdy právo není aplikováno jako racionální a uspořádaný systém norem, ale zcela dogmaticky, tak, že výsledek rozhodnutí se jeví jejich adresátům jako absurdní, zatímco ochrana práv je poskytována těm, kteří sami právo porušují.
Náhrada nákladů sporného řízení versus libovůle soudů
I. ÚS 401/06
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o.s.ř., zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o.s.ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení.
Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. To platí tím spíše v souzené věci, kdy soud žalobě nevyhověl proto, že požadavek žalobkyně na zvýšení výživného manželky je v rozporu s dobrými mravy.
Zásada legitimního očekávání
I. ÚS 479/06
Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaném pod č. 278/2004 Sb., IV. ÚS 525/02, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 173, I. ÚS 185/04, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 19), ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001), integrální součástí ochrany majetkových práv.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem „majetek“ ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátním právem. Pro účely tohoto ustanovení jsou za „majetková práva“, resp. „majetek“ považována také další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).
Nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem ve 183 případech (dle zjištění Ústavního soudu), což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok (účast při jednání aj.), je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. Zde Ústavní soud podotýká, že nesdílí výklad ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. provedený soudci obecných soudů, zjevně ovšem nikoli zákonnými soudci v dané věci, jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu 44 C Obvodního soudu pro Prahu 4, která přejala výklad učiněný gremiální poradou MS v Praze, ačkoli sama při ustanovování stěžovatelky neměla pochybnosti o tom, že jí stát její angažmá v roli opatrovníka platit musí (viz její vyjádření). Účelem novely provedené zákonem č. 205/2005 Sb. bylo totiž vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález č 69, str. 731), který rozhodně neřešil účast opatrovníka toliko ve zvláštních druzích řízení, nýbrž se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka obecně v jakémkoli občanskoprávním řízení. Účelem výkladu přijatého gremiální poradou MS v Praze mohla být rozpočtová úspora soudu. Takový účel je však v kolizi s účelem, který sledoval zmíněný nález Ústavního soudu. Pokud zákonem č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátu jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu.
Vedle této ústavněprávní argumentace nelze přehlížet, že pro přijatý výklad lze nalézt argumenty i v rovině teorie a výkladu jednoduchého práva. Tak v procesním právu platí, že soud jedná podle procesní úpravy účinné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak. V daném případě však nelze přehlédnout, že zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž opírá své nároky stěžovatelka. Byl-li zákonem č. 79/2006 Sb. tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování soudu třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity. Princip zákazu účinků pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně i Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, nález č. 13, str. 87 nebo nález ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, nález č. 174, str. 331). I tyto důvody přispívají k výše učiněnému závěru, tj. že soud porušil základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení majetku plněním od státu.
Rozporný výklad vyjádření účastníka řízení soudem
IV. ÚS 544/05
Soudy nemohou provést takový výklad vyjádření účastníka řízení, který z něho jednoznačně nevyplývá. Pokud o obsahu vyjádření existují pochybnosti, je úkolem soudu, aby je odstranil, ať doplňujícím dotazem nebo jiným vhodným opatřením.
Hodnocení důkazů odvolacím soudem
II. ÚS 363/06
Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž zopakoval dokazování, zejména změnil právní náhled na věc. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.
Trestní stíhání úvěrového podvodu
I. ÚS 631/05
Má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu dle § 250b tr. zák., u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.
Vydávání obecně závazných vyhlášek obcí
Pl. ÚS 36/06
Obec se při výkonu samostatné působnosti řídí při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem. Obec je tedy limitována mezemi své působnosti vymezené zákonem, nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého. Účelem a funkcí vydávání obecně závazných vyhlášek je správa vlastních záležitostí samostatně a nelze ji spatřovat v pouhé volné reprodukci zákonů.
Materie obsažená v zákoně o odpadech je zpracována v natolik komplexní a kogentní úpravě, že v otázkách spadajících pod režim citovaného zákona není obec oprávněna postupovat jinak, než zákonem výslovně stanoveným postupem. Takto jednoznačně vymezený rámec právní úpravy neumožňuje obcím při stanovení systému nakládání s komunálním odpadem vytvářet další pravidla či ukládat jiné povinnosti jdoucí mimo hranice právní úpravy.
Nevypořádání se s námitkou účastníka řízení a protiústavnost rozhodnutí
I. ÚS 74/06
Z ustálené judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti posuzuje toliko otázku, zda uplatněná námitka měla vztah k projednávané věci; přitom již zpravidla neposuzuje případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť je to právě obecný soud, který se potom obsahem této námitky musí zabývat. Jedná se tak v podstatě o věc principu – v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností a tím v rovině potencionality libovůli umožňují. Takové jednání obecného soudu je pak třeba hodnotit jako rozporné s právem účastníka řízení na spravedlivý proces.
Opatrovník účastníka řízení
II. ÚS 171/06
Důvody pro ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení z toho důvodu, že jeho pobyt není znám nejsou dány, pokud soud nevyčerpal všechny možnosti zjištění jeho pobytu.
Nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Pokud jsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka, je třeba vhodnou osobu hledat v okruhu osob blízkých zastoupeného, případně těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat jeho zájmy.
Svévole při aplikaci právní normy
IV. ÚS 369/06
1) Dle přesvědčení Ústavního soudu efektivní procesní prostředek může být jednak založen výslovným zákonným zakotvením a jemu odpovídající aplikační praxí, anebo může být vyvinut samotnou judikaturou obecných soudů (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05).
2) V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04) Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.
Z judikatury Ústavního soudu lze rovněž vyvodit závěr, dle něhož svévolí z pohledu kategorie ústavností rozumí se potom v případě aplikace právní normy objektivní stav, tj. taková pozice aplikace ustanovení jednoduchého práva, která je objektivně v relaci k jeho smyslu a účelu aplikací (v rámci možného argumentačního pole) postrádající co do možných variabilit myšlenkových konstrukcí racionálně logické akceptovatelné odůvodnění. Z toho důvodu taková aplikace rovněž nezbytně implikuje vykročení z mantinelů vymezených zásadou nezávislého soudního rozhodování. Dané pojetí svévole přitom vychází s ohledem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod z maximy, dle níž porušení ústavních kautel nelze se zřetelem k dotčenému subjektu rozlišovat dle toho, zda k němu došlo bez vědomí (znalosti tohoto nežádoucího stavu) ve věci rozhodujícího soudce (soudu).
Subsidiarita trestní represe
I. ÚS 69/06
Pokud má ustanovení § 18 autorského zákona sloužit jako podklad pro apriorní trestněprávní postih a vyplnit dispozici blanketní normy § 152 trestního zákona, musí být natolik přesné a ve svých důsledcích předvídatelné, aby bylo dostatečným vodítkem pro chování svých adresátů.
Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě.
Vázanost soudce zákonem
III. ÚS 269/05
Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.
Srozumitelnost práva
Právo vlastnické a právo na samosprávu
Pl. ÚS 51/06
Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním státem. Ústavní soud již dříve uvedl, že Česká republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu. Jak uvedeno shora, jedním ze základních předpokladů fungování právního státu je i existence vnitřního souladu jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné následky.
Ústavní soud zdůrazňuje, že je si vědom toho, že práva na život a zdraví, tak jak jsou upravena v čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, jsou absolutními základními právy a hodnotami a že právě ve vztahu k těmto absolutním hodnotám je třeba poměřovat právo na samosprávu a právo vlastnické.
Ústavní soud v žádném případě nezpochybňuje právo státu, s ohledem na jeho ústavní odpovědnost, na zajištění práv plynoucích z čl. 31 Listiny, volit nástroje k zajišťování těchto práv i nástroje kontroly a regulace zdravotnických zařízení zdravotní péči poskytující, neboť sleduje legitimní cíl. Toto právo však nelze pojímat absolutně, tj. v tom smyslu, že v zájmu jeho zajištění lze zcela eliminovat všechna ostatní práva a ústavně chráněné hodnoty, tedy i právo na samosprávu a právo na ochranu vlastnictví.
Přeplatek daně a jeho zakázané použití
IV. ÚS 550/05
Finanční úřad nemůže užít přeplatek plátce daní k úhradě nedoplatku jiné jeho daně podle obecných právních předpisů, pokud by takový postup neodpovídal speciální právní úpravě.
Škoda na elektroměru
I. ÚS 202/06
Obecné soudy z ústavního pohledu rozhodovaly střet dvou zcela rovnocenných vlastnických práv, která mají garantován stejný rozsah ochrany [(čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“ a „Protokol“)]. Mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu právo dodavatelky nebýt majetkově poškozena (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a na straně druhé právo stěžovatele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý.
Stěžovatel namítal vadnou aplikaci ustanovení týkajícího se objektivní odpovědnosti za stav elektroměru. V dané věci šlo o typickou situaci konkurence interpretačních alternativ normy jednoduchého práva (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, Sb. n. u., sv. 28, str. 95), kdy – přes neobvyklost dikce ust. § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. – i zde platí tříprvková konstrukce odpovědnosti, která vyžaduje existenci škody, protiprávního jednání či opomenutí odpovědného subjektu a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním či opomenutím a škodou (srov. např. in Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 708 a násl.). (Soudy však zákon interpretovaly tak, že k vyloučení bezdůvodného obohacení žalované, tj. pro důvodnost jejího nároku na náhradu škody, postačí znalcem konstatované poškození elektroměru.)
Princip právní jistoty
II. ÚS 566/05
Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, tedy dostatečně legitimní důvod pro změnu interpretace právní normy, a byly-li orgánem měnícím interpretaci splněny procedurální postupy za tím účelem stanovené. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. V případě takových, zpravidla nejvyšších soudních orgánů, je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní interpretace práva, i zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okruhu soudců. To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem. Nelze proto akceptovat výklad, podle kterého lze dosáhnout změny judikatury Nejvyššího soudu ČR mimo proceduru stanovenou v ust. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pokud je tato judikatura obsažená v rozhodnutích vydaných před účinností zákona č. 6/2002 Sb. Pokud tato předchozí rozhodnutí již byla vydána v podmínkách demokratického právního státu, a představují tedy legitimní výsledek rozhodovací činnosti nezávislého a nestranného soudu, nelze než trvat na tom, že taková rozhodnutí a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné interpretované zákonné normy. Přehodnocení interpretace pak představuje zásah do právní jistoty a rovnosti všech subjektů, které legitimně očekávají, že také v jejich případě bude zákon vykládán stejně.
Pl. ÚS 25/06
Je-li dále navrhovatelem derogační důvod spatřován v nepřípustné transpozici zákonné úpravy [§ 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů], lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, dle níž převzetí dikce právního předpisu do právního předpisu jiného, bez dalšího protiústavnost nezakládá (sp. zn. Pl. ÚS 6/02). Takovéto převzetí na straně jedné činí nejasný důvod platnosti daného ustanovení a v tomto kontextu může být intenzitou dané nejasnosti založen derogační důvod, na straně druhé může být odůvodněno potřebou systematické úpravy, příp. navázáním dalších ustanovení, jež převzatá ustanovení konkretizují. O druhý z uvedených případů jde i v rozhodované věci.
Kupní smlouva versus restituční nárok
II. ÚS 494/05
Pokud se obecné soudy nezabývaly námitkami ohledně posouzení platnosti kupní smlouvy a nevypořádaly se s otázkou střetu vlastnického práva nabytého na základě rozsudku a vlastnického práva nabytého kupní smlouvou, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako právní závěr k němuž na základě takového hodnocení dospěly. Postupem obecných soudů tak došlo k porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
(Dle stručně nastíněného právního názoru obecných soudů nebyla kupní smlouva uzavřená stěžovateli v roce 1992 platná pro údajný rozpor s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba ode dne účinnosti tohoto zákona nemohla pod sankcí neplatnosti nemovitosti převést do vlastnictví jiného, přičemž mělo být nerozhodné, zda stěžovatelé o uplatněném restitučním nároku věděli či nikoli. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že uvedená argumentace týkající se možné vědomosti stěžovatelů o uplatněném restitučním nároku je zřejmě nepřípadná, když výzva k vydání nemovitosti byla učiněna až 6.1. 1995, tedy více jak 2 roky poté, co se stěžovatelé stali vlastníky nemovitostí.)
Kritika restriktivního výkladu důvodnosti dovolání
II. ÚS 669/05
Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup Nejvyššího soudu, stavící jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl Ústavním soudem opakovaně kritizován ve věcech, které přezkoumával Nejvyšší soud, a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl. Dovolací řízení se však v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro ČR z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ust. § 265b tr. řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Tento závěr nemusí nijak narušit povahu dovolání jako výjimečného opravného prostředku. (Ústavní soud si je vědom, že tr. řád používá výraz „mimořádný opravný prostředek“, avšak v daných souvislostech nelze považovat za rozhodující znak mimořádnosti, jež je ustáleně spojován jen s okolností, že je napadáno pravomocné rozhodnutí, nikoli se zásadním zúžením množiny napadnutelných rozhodnutí, ani se zásadním zúžením úhlu posuzování.)
Princip nerozumnosti a rozhodnutí obce
Pl. ÚS 57/05
Ústavní soud s vědomím výše citovaného uvádí, že aplikace principu „nerozumnosti“ ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní. Za zjevnou absurdnost lze přitom považovat jen případ, kdy soudem provedený přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán. Nerozumnost nesmí být použita jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí proto, že Ústavní soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí zákonem. Posouzení nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností.
Soudní dvůr ES:
Manfredi (C-295/04), Soudní dvůr ES
Kartelová dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě, jako jsou kartelová dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě v původním řízení, mezi pojišťovacími společnostmi spočívající ve vzájemné výměně informací, které umožňují navýšení pojistného v rámci pojištění občanskoprávní odpovědnosti týkající se pojistných událostí způsobených motorovými vozidly, plavidly a mopedy, jež není odůvodněno podmínkami trhu, které porušují vnitrostátní pravidla o ochraně hospodářské soutěže, mohou rovněž porušovat článek 81 ES, pokud s přihlédnutím k vlastnostem relevantního vnitrostátního trhu existuje dostatečný stupeň pravděpodobnosti, že dotčená kartelová dohoda nebo dotčené jednání ve vzájemné shodě mohou mít přímý, nebo nepřímý, skutečný, nebo potenciální vliv na poskytování tohoto pojištění v dotčeném členském státě subjekty usazenými v jiných členských státech a že tento vliv není zanedbatelný.
Článek 81 ES musí být vykládán v tom smyslu, že každá osoba je oprávněna uplatňovat neplatnost kartelové dohody nebo jednání zakázaných tímto článkem a, pokud existuje příčinná souvislost mezi takovou dohodou nebo jednáním a utrpěnou újmou, požadovat náhradu této škody.
V nepřítomnosti právní úpravy Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky výkonu tohoto práva, včetně podmínek použití pojmu "příčinná souvislost", za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.
V nepřítomnosti právní úpravy Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil soudy příslušné k rozhodování o žalobách na náhradu škody na základě porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství a upravil procesní podmínky těchto řízení, za předpokladu, že dotčená ustanovení nejsou méně příznivá než ta, která se týkají obdobných žalob na náhradu škody na základě porušení vnitrostátních pravidel hospodářské soutěže a že uvedená vnitrostátní ustanovení v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práva na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES.
V nepřítomnosti právní úpravy Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil promlčecí lhůty pro požadování náhrady škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES, za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.
V tomto ohledu přísluší vnitrostátnímu soudu ověřit, zda vnitrostátní pravidlo, na základě kterého promlčecí lhůta pro požadování náhrady škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES počíná běžet dnem, kdy k zakázané kartelové dohodě nebo jednání došlo, zvláště pokud toto vnitrostátní pravidlo rovněž stanoví krátkou promlčecí lhůtu, která nemůže být přerušena, v praxi znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje výkon práva požadovat náhradu utrpěné újmy.
V nepřítomnosti ustanovení Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil kritéria umožňující vymezit rozsah náhrady škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.
V souladu se zásadou rovnocennosti tedy, pokud může být v rámci vnitrostátních žalob obdobných žalobám založeným na pravidlech hospodářské soutěže Společenství přiznána zvláštní náhrada škody, jako je exemplární nebo represivní náhrada škody, musí být možné ji rovněž přiznat v rámci posledně uvedených žalob. Právo Společenství však nebrání vnitrostátním soudům, aby dbaly na to, aby ochrana práv zajištěných právním řádem Společenství nevedla k bezdůvodnému obohacení oprávněných osob.
Krom toho ze zásady efektivity a z práva každé osoby požadovat náhradu škody způsobené smlouvou nebo jednáním, které mohou omezit nebo narušit hospodářskou soutěž, vyplývá, že osoby, které utrpěly újmu, musí mít možnost požadovat náhradu nejen skutečné škody (damnum emergens), ale i ušlého zisku (lucrum cessans), jakož i zaplacení úroků.
C-453/99 – Courage a Crehan
1. A party to a contract liable to restrict or distort competition within the meaning of Article 85 of the EC Treaty (now Article 81 EC) can rely on the breach of that provision to obtain relief from the other contracting party.
2. Article 85 of the Treaty precludes a rule of national law under which a party to a contract liable to restrict or distort competition within the meaning of that provision is barred from claiming damages for loss caused by performance of that contract on the sole ground that the claimant is a party to that contract.
3. Community law does not preclude a rule of national law barring a party to a contract liable to restrict or distort competition from relying on his own unlawful actions to obtain damages where it is established that that party bears significant responsibility for the distortion of competition.
Pozn. Rozsudkem Courage rozšířil ESD komunitární nárok na odškodné vzhledem k porušování komunitárního práva na způsob chování soukromých osob. Až do té doby bylo sankcionováno výhradně státní jednání v rozporu s komunitárním právem.
C‑315/05, Lidl Italia
Články 2, 3 a 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES ze dne 20. března 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy je třeba vykládat tak, že nebrání právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví možnost, aby subjekt usazený v tomto členském státě, který distribuuje alkoholický nápoj určený k tomu, aby byl dodán v nezměněném stavu ve smyslu článku 1 uvedené směrnice, a vyrobený subjektem usazeným v jiném členském státě, byl považován za odpovědného za porušení uvedené právní úpravy zjištěné orgánem veřejné moci a vyplývající z uvedení nesprávné hodnoty obsahu alkoholu v procentech objemových výrobcem na etiketě uvedeného výrobku, a aby mu v důsledku toho byla uložena správní pokuta, i když jako pouhý distributor pouze uvádí tento výrobek na trh tak, jak mu byl dodán uvedeným výrobcem.
Přechod práv a povinností a smlouva o prodeji podniku
21 Cdo 187/2006, Nejvyšší soud, 29.11.2006
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího je při smlouvě o prodeji podniku (části podniku) odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení § 480 obchodního zákoníku (srov. slova \"k zaměstnancům podniku\") se jednoznačně podává, že na kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování podniku (převáděné části podniku), ale jen práva a povinnosti (včetně neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku) nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku (části podniku); k zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání je potřebné, aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v převáděném podniku (jeho převáděné části) nadále působit. Na opačný výklad nelze usuzovat ani z ustanovení § 477 odst.1 obchodního zákoníku, neboť na přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů - vzhledem k tomu, že tato otázka je upravena ve speciálním ustanovení § 480 obchodního zákoníku - nedopadá.
Nesprávné označení obce ve smlouvě
26 Cdo 2642/2006, Nejvyšší soud, 16.11.2006
Jestliže tedy odvolací soud (za situace, kdy žádná z účastnic existenci nájemního vztahu nezpochybňovala) mlčky předpokládal, že navzdory nepřesnému označení pronajímatele v dohodě ze dne 20. dubna 1994 nikoli názvem obce, nýbrž názvem obecního úřadu jako orgánu této obce, byla mezi žalobkyní a V. M. uzavřena platná smlouva o nájmu předmětného bytu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Otázka zásadního právního významu - dovolání
26 Cdo 2554/2005, Nejvyšší soud, 30.11.2006
Je-li dovolatelem zpochybňován tento závěr, který odvolací soud učinil podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák., je nutné konstatovat, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod č. 308 svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23 února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Chybějící souhlas společného člena u dohody o převodu členských práv
26 Cdo 2220/2006, Nejvyšší soud, 30.11.2006
Byla-li tedy uzavřena písemná dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, kterou ovšem uzavřel pouze jeden ze společných členů, lze – vzhledem k ustálené judikatuře – dovodit, že takováto dohoda je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem – s ustanovením § 230 obch. zák. Na tom nemůže nic změnit ani odvolacím soudem proklamované „udělení souhlasu (žalobce) své manželce, tj. druhé žalobkyni, k nakládání s členskými právy a povinnostmi …“.
Střet řízení o vyklizení a výpovědi z nájmu bytu
26 Cdo 1610/2006, Nejvyšší sodu, 16.11.2006
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené (§ 83 odst. 1 o.s.ř.) pro spor o vyklizení téhož bytu; obdobně to platí pro překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o.s.ř. – nyní § 159a odst. 5 ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Vymáhání synallagmatických závazků
20 Cdo 1287/2006, Nejvyšší soud, 23.11.2006
Při vymáhání synallagmatických závazků, jejichž splnění se může domáhat jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve, anebo, kdo je připraven jej splnit, je oprávněný povinen tyto skutečnosti prokázat již při nařízení exekuce. Splnění vzájemné povinnosti popřípadě připravenost k jejímu splnění může oprávněný prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem. Soukromá listina sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné povinnosti (případně připravenost k němu) oprávněného, soudní praxe však dovodila, že uvedená listina vyhovuje požadavkům § 43 odst. 2 exekučního řádu tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2005, č.j. 20 Cdo 1887/2004).
Neúčinný právní úkon a konkurz
29 Odo 543/2005, Nejvyšší soud, 31.10.2006
V situaci, kdy - jak správně uvedl odvolací soud - aniž došlo k jakékoli změně v podmínkách, které zde byly v době uzavření kupní smlouvy, byla dodatkem ke kupní smlouvě snížena cena z částky 30,735.760,- Kč na částku 1,940.000,- Kč, Nejvyšší soud shledává takovou „úpravu“ kupní ceny pro majetkové poměry úpadkyně nápadně nevýhodnou. „Ocenění“ zástavních práv váznoucích na sporných nemovitostech, provedené znaleckým posudkem Ing. P. H., pak není významné, když nic nemění na tom, že v době od uzavření kupní smlouvy a do podpisu jejího dodatku nedošlo ke změnám v okolnostech významných pro určení výše kupní ceny. Neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV však není samotná kupní smlouva ze dne 22. února 1999 - jak dovodil odvolací soud - nýbrž pouze její dodatek ze dne 18. března 1999, když ostatně ani z důvodů rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, že by považoval původně sjednané podmínky kupní smlouvy pro úpadkyni za nápadné nevýhodné.
Stav kupované nemovitosti a dovolání se neplatnosti pro omyl dle § 49a obč.zák.
33 Odo 519/2006, Nejvyšší soud, 20.10.2006
Nelze totiž akceptovat, že by bylo možno se účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Dovolatel nemohl být uveden žalovanými v omyl, jestliže při určení stavebnětechnického stavu nemovitostí vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí M. B. ze dne 8. 1. 1995, č. j. 3452-005/95. Ten sice sloužil výhradně k určení ceny převáděných nemovitostí, ale přesto z něj bylo možno seznat, že stáří části zemědělské usedlosti je minimálně 95 let, tedy na hranici její životnosti.
Podvodné jednání kontrahenta a neplatnost smlouvy
21 Cdo 826/2005, Nejvyšší soud
K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo je rovněž respektování zásady \"pacta sunt servanda\".
Přijetí právního názoru o tom, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy má bez dalšího za následek neplatnost smlouvy, by ve svých důsledcích znamenalo, že druhý účastník nemá právo na sjednané plnění, i kdyby smlouvu uzavřel vážně a i kdyby ji sám splnil (byl připraven splnit); újma, kterou by tím utrpěl, by mu mohla být nahrazena jen z důvodu odpovědnosti podvodně jednajícího účastníka za bezdůvodné obohacení nebo za škodu.
Uvedené následky však nelze považovat z hlediska zásady \"pacta sunt servanda\" za odpovídající. Uzavřenou smlouvu by totiž nebylo třeba splnit jen proto, že jednání jednoho z účastníků bylo ovlivněno neprojevenou pohnutkou nebo poznamenáno vnitřní výhradou (mentální rezervací) o následném výkonu práv a povinností ze smlouvy, ačkoliv druhý z účastníků ke sjednání závazku přistoupil vážně a podvodné jednání nebyl (v té době) schopen rozpoznat. Požadavek na výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst.1 občanského zákoníku) současně vyžaduje, aby právní následky měla z důvodu právní jistoty jen taková vůle, která byla účastníkem smlouvy projevena, a aby proto účel (smysl) uzavřené smlouvy a ani její skutečný dopad do právních vztahů účastníků nebyl určován pohnutkou nebo vnitřní výhradou (mentální rezervací) podvodně jednajícího účastníka, ale postojem druhého účastníka. Smlouva, při jejímž uzavření jednal jeden z jejích účastníků podvodně, tedy nemůže být bez dalšího neplatná pro nedostatek vážné vůle (§ 37 odst.1 občanského zákoníku) nebo z důvodu rozporu se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). Naopak, právem musí být chráněn druhý účastník a jen na něm může záviset, zda se dovolá omylu, který u něj podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy vyvolal nebo jehož podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy využil, a zda tím uplatní tzv. relativní neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení § 49a a § 40a občanského zákoníku. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a občanského zákoníku).
Judikaturou ustálený pojem dobré mravy pro osvěžení
33 Odo 5/2006, Nejvyšší soud
Dovolací soud se navíc již v řadě svých rozhodnutí k otázce pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení § 630 obč. zák. vyslovil. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 29 Odo 228/2000 nebo sp. zn. 33 Odo 538/2003, v nichž se podává definice dobrých mravů společnosti tak, že je lze chápat jako souhrn určitých etických a kulturních obecně zastávaných a uznávaných zásad, jež musí být vždy posuzovány z hlediska konkrétního individualizovaného případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu, kdy nezáleží na subjektivním názoru jednotlivce, nýbrž na hodnocení společenském, objektivizovaném. Zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu se pak vyjadřují obecně i k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. a dospívají k závěru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru nesměřuje jakékoli závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, nýbrž pouze takové, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho hrubé kolizi s dobrými mravy. V rozhodovací praxi se ustálil i právní názor, že kromě rozsahu a intenzity jednání obdarovaného vůči dárci či členům jeho rodiny, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin nebo přestupek, mohou i jiná závadná jednání ze strany obdarovaného rovněž vést k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. Tato ustálená judikatura našla svůj výraz i v komentáři k ustanovení § 630 obč. zák. (srovnej Jehlička,O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 834 s.). Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu a není tudíž opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Výše vkladu versus cena za převod obchodního podílu v s.r.o.
Nejvyšší soud, 29 Odo 440/2004
Za rozporný s hmotným právem Nejvyšší soud shledává závěr soudů nižších stupňů, podle kterého je sporná smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy spočívajícím v disproporci mezi nominální hodnotou obchodního podílu (20.000,- Kč) a odměnou mandatáře, kterou považovaly za cenu obchodního podílu (1,700.000,- Kč).
Soudy nižších stupňů totiž v daném případě - nesprávně - porovnávají výši vkladu, jímž se společník podílí na základním jmění (nyní základním kapitálu) společnosti s ručením omezeným (§ 108 a § 109 obch. zák.), s cenou za převod obchodního podílu (§ 115 obch. zák.). Takové srovnání totiž vychází z předpokladu, že cena za převod obchodního podílu musí odpovídat výši vkladu společníka, což nelze akceptovat již proto, že výše základního kapitálu společnosti s ručením omezeným sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je hodnota obchodních podílů představujících účast jednotlivých společníků na společnosti. Na tomto závěru přitom není způsobilé ničeho změnit ani to, že výše obchodního podílu se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§ 114 odst. 1 věta druhá obch. zák.).
Mohou účastníci smlouvy o převodu obchodního podílu odložit účinnost této smlouvy do zaplacení ceny obchodního podílu ?
Nejvyšší soud, 29 Odo 1241/2004
Zásadní právní význam však dovolací soud shledává v řešení otázky, zda mohou účastníci smlouvy o převodu obchodního podílu odložit účinnost této smlouvy do zaplacení ceny obchodního podílu. K tomu dovolací soud uzavřel, že nelze odložit účinnost celé smlouvy ve vazbě na zaplacení ceny obchodního podílu, neboť při takovém postupu by nevznikla nabyvateli obchodního podílu povinnost cenu zaplatit a plnění z neúčinné smlouvy by bylo plněním bez právního důvodu a nikoli plněním ze smlouvy a tudíž by nebylo ani možné, aby smlouva vůbec kdy nabyla účinnosti. Pro úplnost je třeba dodat, že ale je možné „odložit účinnost smlouvy“ ve vztahu k nabytí obchodního podílu. Jinými slovy nabytí obchodního podílu lze vázat na zaplacení jeho ceny obdobně, jako lze podle výslovného ustanovení § 445 obch. zák. vázat nabytí vlastnického práva ke zboží na úplné zaplacení kupní ceny (výhrada vlastnického práva). Za situace, kdy obchodní zákoník (ani jiný právní předpis) takový postup nezakazuje a takový zákaz nelze ani dovodit ze zásad, na kterých obchodní zákoník spočívá (§ 1 odst. 2 obch. zák.) nelze totiž než dovodit, že takový postup je možný a dovolený.
V projednávané věci však se dovolatel brání povinnosti zaplatit cenu ze smlouvy o převodu obchodního podílu právě poukazem na to, že smlouva dosud nenabyla účinnosti a dovolává se tedy toho, že vůle stran směřovala k odložení účinnosti celé smlouvy ve vazbě na zaplacení kupní ceny. Takový postup však jak shora uvedeno není možný a závěr odvolacího soudu ohledně této otázky je tedy správný.
Zásadní právní význam dovolací soud rovněž shledává v řešení otázky, zda lze neplatnost smlouvy, která nemá všechny náležitosti předepsané zákonem, zhojit dodatkem ke smlouvě, uzavřeným po podpisu smlouvy, který fakticky tento nedostatek odstraňuje a jehož uzavření bylo v původní smlouvě předpokládáno.
Ohledně této otázky dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva není neplatná pro nedostatek ujednání o kupní ceně, když její čl. II bod 2 stanoví, že jde o úplatný převod obchodního podílu a podle bodu 4 je cena uvedena v dodatku smlouvy. V dodatku č. 1 ke smlouvě, který je z téhož dne jako smlouva, pak je v čl. II bodu 2 uvedena cena 56,000.000,- Kč a splatnost do 31. května 1998. V teorii (viz např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 749) není pochyb o tom, že dohodou účastníků (v praxi často označovanou jako dodatek ke smlouvě) lze změnit (a tedy i doplnit) pouze platně uzavřenou smlouvu. Není-li smlouva platně uzavřena, nelze se platně dohodnout na změně jejího obsahu, neboť z neplatně uzavřené smlouvy nevznikly účastníkům žádné závazky, takže se logicky nelze dohodnout ani na jejich změně a nelze tedy ani dodatečnou dohodou o chybějící náležitosti smlouvy zhojit její neplatnost. Přitom není podstatné, v jakém časovém odstupu se účastníci dohodli na změně smlouvy. Jiná situace by nastala, pokud by byla dohoda o ceně přílohou uzavírané smlouvy a účastníci by na její obsah ve smlouvě odkázali. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že je-li cena obchodního podílu uvedena v dodatku ke smlouvě o jeho převodu, byla smlouva platně uzavřena, je proto nesprávný, resp. právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, když se nezabýval tím, jakou povahu měl „dodatek“ ke smlouvě – zda šlo o dohodu o změně smlouvy (tj. dodatek ke smlouvě) či o přílohu smlouvy. Přitom musí mít odvolací soud na paměti, že rozhodující pro posouzení uvedené listiny není její označení, ale to, zda byla součástí uzavírané smlouvy a byla podepisována spolu s ní, nebo zda k dohodě o jejím obsahu došlo a byla podepsána až poté, co účastníci uzavřeli smlouvu
Ústavní soud ČR:
Restituce versus bytová náhrada
Ústavní soud, I. ÚS 374/04, 19.10.2006
V posledně uvedeném nálezu Ústavní soud opakovaně konstatoval, že na základě § 3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníků. Dispoziční právo vlastníků lze sice výjimečně omezit zákonem, ovšem za předpokladu, že toto omezení respektuje zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ústavní soud tak zastává konstantní stanovisko, že při užívání bytu bez právního důvodu nelze uložení povinnosti oprávněným (stěžovatelům) najít povinným (žalovaným) náhradní byt považovat za omezení vlastnického práva, ale jedná se o založení nové povinnosti vlastníkům, což není v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 ObčZ. Ústavní soud opakovaně v označeném nálezu zdůraznil, že úvaha soudu musí být vždy podložena konkrétními zjištěními, dovolujícími závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Je nepochybné, že vyřešení sociální situace žalovaných bylo tak zcela přeneseno na stěžovatele. Je třeba rovněž upozornit na to, že žalovaní, nejpozději od června 1994, věděli, že na dům byl vznesen restituční nárok, že jej tedy budou moci využívat pouze dočasně. Již od této doby mohli vyvíjet intenzivní snahu o vyřešení své bytové situace.
Ústavní soud je přesvědčen, že za dané situace není povinností ani soudů, ani stěžovatelů - vlastníků nemovitosti - řešit bytovou a sociální situaci žalovaných. Stěžovatelé, kterým byla nemovitost vrácena v restituci, jsou nyní v situaci, kdy se svým vlastnictvím nemohou volně disponovat, což je v rozporu s vlastnickými právy, jasně konkretizovanými v občanském zákoníku. Vzhledem k těmto skutečnostem považuje Ústavní soud za zcela legitimní, aby žalovaní nemovitost bez zbytečného odkladu vyklidili (jedná se o rodinný, nikoli nájemní dům).
Daň stanovená podle pomůcek a možnost nahlédnout do spisu
IV. ÚS 360/05
Podle ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny. Za takové výhody lze považovat příkladmo okolnosti, za jakých podmínek daňový subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě má umístěnu provozovnu apod. To, zda správce daně takovou skutečnost zohlednil, je pak skutečností, kterou v rámci přezkumu zákonnosti musí hodnotit odvolací orgán v rámci odvolacího řízení.
Má-li daňový subjekt vznášet námitky k případné nezákonnosti postupu správce daně, tedy i námitky týkající se nedodržení povinnosti správce daně přihlédnout k výhodám plynoucím pro daňový subjekt, pak není-li daňový subjekt obeznámen s tím, ke kterým těmto výhodám bylo správcem daně skutečně přihlédnuto a o jakou výhodu se jednalo, nemůže vůči zákonnosti postupu správce daně vznášet relevantní námitky a jeho postavení v odvolacím řízení je tudíž nerovné. V této souvislosti proto nelze s ohledem na ústavní konformitu výkladu ustanovení § 23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vykládat tak, že by striktně zakazovalo nahlížet do specifikovaných podkladů vůbec. Nebudou-li porušena práva ostatních daňových subjektů na ochranu údajů o nich, pak není důvodu odepřít daňovému subjektu nahlédnout do spisu v případě, že pomůckami konstruovaná daň využívá pouze údajů z dokladů a účetnictví, byť nesprávného a neúplného, samotného daňového subjektu.
Extrémní výklad práva soudem
I. ÚS 142/06
Označené usnesení Okresního soudu Plzeň – sever a následně též usnesení Krajského soudu v Plzni, které potvrdilo rozhodnutí okresního soudu, „včetně správného výroku o nákladech řízení“, se tak dostala do extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Proto je nelze označit jinak než jako důsledek přepjatého formalismu, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně je nutno na obě rozhodnutí nahlížet jako na akty veřejné moci, porušující zákaz libovůle při soudním rozhodování.
Soudy si při svém rozhodování musí být vědomy toho, že právo a jeho výklad musí reflektovat potřeby ekonomické a společenské sféry, a nikoliv naopak, tedy že ekonomická a společenská sféra slouží potřebám práva a jeho formalit. Pokud tedy povinný po řadu měsíců neplní dobrovolně to, k čemu je zavázán pravomocným rozhodnutím soudu, a oprávněný podá návrh na nařízení exekuce, nemůže být oprávněný následně sankcionován za formální nedostatky svého návrhu tak, že je povinen hradit náklady exekuce povinnému, který měl údajně, v důsledku formálního nedostatku návrhu, ve věci plný úspěch. Jak Ústavní soud při jiné příležitosti uvedl, „mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“ (viz sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Ústavní soud uzavírá, že přezkoumávaná věc je právě příkladem takovéto aplikace právní normy, kdy právo není aplikováno jako racionální a uspořádaný systém norem, ale zcela dogmaticky, tak, že výsledek rozhodnutí se jeví jejich adresátům jako absurdní, zatímco ochrana práv je poskytována těm, kteří sami právo porušují.
Náhrada nákladů sporného řízení versus libovůle soudů
I. ÚS 401/06
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o.s.ř., zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o.s.ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení.
Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. To platí tím spíše v souzené věci, kdy soud žalobě nevyhověl proto, že požadavek žalobkyně na zvýšení výživného manželky je v rozporu s dobrými mravy.
Zásada legitimního očekávání
I. ÚS 479/06
Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaném pod č. 278/2004 Sb., IV. ÚS 525/02, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 173, I. ÚS 185/04, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 19), ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001), integrální součástí ochrany majetkových práv.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem „majetek“ ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátním právem. Pro účely tohoto ustanovení jsou za „majetková práva“, resp. „majetek“ považována také další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).
Nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem ve 183 případech (dle zjištění Ústavního soudu), což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok (účast při jednání aj.), je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. Zde Ústavní soud podotýká, že nesdílí výklad ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. provedený soudci obecných soudů, zjevně ovšem nikoli zákonnými soudci v dané věci, jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu 44 C Obvodního soudu pro Prahu 4, která přejala výklad učiněný gremiální poradou MS v Praze, ačkoli sama při ustanovování stěžovatelky neměla pochybnosti o tom, že jí stát její angažmá v roli opatrovníka platit musí (viz její vyjádření). Účelem novely provedené zákonem č. 205/2005 Sb. bylo totiž vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález č 69, str. 731), který rozhodně neřešil účast opatrovníka toliko ve zvláštních druzích řízení, nýbrž se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka obecně v jakémkoli občanskoprávním řízení. Účelem výkladu přijatého gremiální poradou MS v Praze mohla být rozpočtová úspora soudu. Takový účel je však v kolizi s účelem, který sledoval zmíněný nález Ústavního soudu. Pokud zákonem č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátu jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu.
Vedle této ústavněprávní argumentace nelze přehlížet, že pro přijatý výklad lze nalézt argumenty i v rovině teorie a výkladu jednoduchého práva. Tak v procesním právu platí, že soud jedná podle procesní úpravy účinné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak. V daném případě však nelze přehlédnout, že zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž opírá své nároky stěžovatelka. Byl-li zákonem č. 79/2006 Sb. tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování soudu třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity. Princip zákazu účinků pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně i Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, nález č. 13, str. 87 nebo nález ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, nález č. 174, str. 331). I tyto důvody přispívají k výše učiněnému závěru, tj. že soud porušil základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení majetku plněním od státu.
Rozporný výklad vyjádření účastníka řízení soudem
IV. ÚS 544/05
Soudy nemohou provést takový výklad vyjádření účastníka řízení, který z něho jednoznačně nevyplývá. Pokud o obsahu vyjádření existují pochybnosti, je úkolem soudu, aby je odstranil, ať doplňujícím dotazem nebo jiným vhodným opatřením.
Hodnocení důkazů odvolacím soudem
II. ÚS 363/06
Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž zopakoval dokazování, zejména změnil právní náhled na věc. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.
Trestní stíhání úvěrového podvodu
I. ÚS 631/05
Má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu dle § 250b tr. zák., u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.
Vydávání obecně závazných vyhlášek obcí
Pl. ÚS 36/06
Obec se při výkonu samostatné působnosti řídí při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem. Obec je tedy limitována mezemi své působnosti vymezené zákonem, nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého. Účelem a funkcí vydávání obecně závazných vyhlášek je správa vlastních záležitostí samostatně a nelze ji spatřovat v pouhé volné reprodukci zákonů.
Materie obsažená v zákoně o odpadech je zpracována v natolik komplexní a kogentní úpravě, že v otázkách spadajících pod režim citovaného zákona není obec oprávněna postupovat jinak, než zákonem výslovně stanoveným postupem. Takto jednoznačně vymezený rámec právní úpravy neumožňuje obcím při stanovení systému nakládání s komunálním odpadem vytvářet další pravidla či ukládat jiné povinnosti jdoucí mimo hranice právní úpravy.
Nevypořádání se s námitkou účastníka řízení a protiústavnost rozhodnutí
I. ÚS 74/06
Z ustálené judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti posuzuje toliko otázku, zda uplatněná námitka měla vztah k projednávané věci; přitom již zpravidla neposuzuje případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť je to právě obecný soud, který se potom obsahem této námitky musí zabývat. Jedná se tak v podstatě o věc principu – v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností a tím v rovině potencionality libovůli umožňují. Takové jednání obecného soudu je pak třeba hodnotit jako rozporné s právem účastníka řízení na spravedlivý proces.
Opatrovník účastníka řízení
II. ÚS 171/06
Důvody pro ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení z toho důvodu, že jeho pobyt není znám nejsou dány, pokud soud nevyčerpal všechny možnosti zjištění jeho pobytu.
Nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Pokud jsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka, je třeba vhodnou osobu hledat v okruhu osob blízkých zastoupeného, případně těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat jeho zájmy.
Svévole při aplikaci právní normy
IV. ÚS 369/06
1) Dle přesvědčení Ústavního soudu efektivní procesní prostředek může být jednak založen výslovným zákonným zakotvením a jemu odpovídající aplikační praxí, anebo může být vyvinut samotnou judikaturou obecných soudů (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05).
2) V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04) Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.
Z judikatury Ústavního soudu lze rovněž vyvodit závěr, dle něhož svévolí z pohledu kategorie ústavností rozumí se potom v případě aplikace právní normy objektivní stav, tj. taková pozice aplikace ustanovení jednoduchého práva, která je objektivně v relaci k jeho smyslu a účelu aplikací (v rámci možného argumentačního pole) postrádající co do možných variabilit myšlenkových konstrukcí racionálně logické akceptovatelné odůvodnění. Z toho důvodu taková aplikace rovněž nezbytně implikuje vykročení z mantinelů vymezených zásadou nezávislého soudního rozhodování. Dané pojetí svévole přitom vychází s ohledem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod z maximy, dle níž porušení ústavních kautel nelze se zřetelem k dotčenému subjektu rozlišovat dle toho, zda k němu došlo bez vědomí (znalosti tohoto nežádoucího stavu) ve věci rozhodujícího soudce (soudu).
Subsidiarita trestní represe
I. ÚS 69/06
Pokud má ustanovení § 18 autorského zákona sloužit jako podklad pro apriorní trestněprávní postih a vyplnit dispozici blanketní normy § 152 trestního zákona, musí být natolik přesné a ve svých důsledcích předvídatelné, aby bylo dostatečným vodítkem pro chování svých adresátů.
Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě.
Vázanost soudce zákonem
III. ÚS 269/05
Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.
Srozumitelnost práva
Právo vlastnické a právo na samosprávu
Pl. ÚS 51/06
Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním státem. Ústavní soud již dříve uvedl, že Česká republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu. Jak uvedeno shora, jedním ze základních předpokladů fungování právního státu je i existence vnitřního souladu jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné následky.
Ústavní soud zdůrazňuje, že je si vědom toho, že práva na život a zdraví, tak jak jsou upravena v čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, jsou absolutními základními právy a hodnotami a že právě ve vztahu k těmto absolutním hodnotám je třeba poměřovat právo na samosprávu a právo vlastnické.
Ústavní soud v žádném případě nezpochybňuje právo státu, s ohledem na jeho ústavní odpovědnost, na zajištění práv plynoucích z čl. 31 Listiny, volit nástroje k zajišťování těchto práv i nástroje kontroly a regulace zdravotnických zařízení zdravotní péči poskytující, neboť sleduje legitimní cíl. Toto právo však nelze pojímat absolutně, tj. v tom smyslu, že v zájmu jeho zajištění lze zcela eliminovat všechna ostatní práva a ústavně chráněné hodnoty, tedy i právo na samosprávu a právo na ochranu vlastnictví.
Přeplatek daně a jeho zakázané použití
IV. ÚS 550/05
Finanční úřad nemůže užít přeplatek plátce daní k úhradě nedoplatku jiné jeho daně podle obecných právních předpisů, pokud by takový postup neodpovídal speciální právní úpravě.
Škoda na elektroměru
I. ÚS 202/06
Obecné soudy z ústavního pohledu rozhodovaly střet dvou zcela rovnocenných vlastnických práv, která mají garantován stejný rozsah ochrany [(čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“ a „Protokol“)]. Mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu právo dodavatelky nebýt majetkově poškozena (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a na straně druhé právo stěžovatele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý.
Stěžovatel namítal vadnou aplikaci ustanovení týkajícího se objektivní odpovědnosti za stav elektroměru. V dané věci šlo o typickou situaci konkurence interpretačních alternativ normy jednoduchého práva (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, Sb. n. u., sv. 28, str. 95), kdy – přes neobvyklost dikce ust. § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. – i zde platí tříprvková konstrukce odpovědnosti, která vyžaduje existenci škody, protiprávního jednání či opomenutí odpovědného subjektu a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním či opomenutím a škodou (srov. např. in Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 708 a násl.). (Soudy však zákon interpretovaly tak, že k vyloučení bezdůvodného obohacení žalované, tj. pro důvodnost jejího nároku na náhradu škody, postačí znalcem konstatované poškození elektroměru.)
Princip právní jistoty
II. ÚS 566/05
Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, tedy dostatečně legitimní důvod pro změnu interpretace právní normy, a byly-li orgánem měnícím interpretaci splněny procedurální postupy za tím účelem stanovené. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. V případě takových, zpravidla nejvyšších soudních orgánů, je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní interpretace práva, i zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okruhu soudců. To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem. Nelze proto akceptovat výklad, podle kterého lze dosáhnout změny judikatury Nejvyššího soudu ČR mimo proceduru stanovenou v ust. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pokud je tato judikatura obsažená v rozhodnutích vydaných před účinností zákona č. 6/2002 Sb. Pokud tato předchozí rozhodnutí již byla vydána v podmínkách demokratického právního státu, a představují tedy legitimní výsledek rozhodovací činnosti nezávislého a nestranného soudu, nelze než trvat na tom, že taková rozhodnutí a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné interpretované zákonné normy. Přehodnocení interpretace pak představuje zásah do právní jistoty a rovnosti všech subjektů, které legitimně očekávají, že také v jejich případě bude zákon vykládán stejně.
Pl. ÚS 25/06
Je-li dále navrhovatelem derogační důvod spatřován v nepřípustné transpozici zákonné úpravy [§ 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů], lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, dle níž převzetí dikce právního předpisu do právního předpisu jiného, bez dalšího protiústavnost nezakládá (sp. zn. Pl. ÚS 6/02). Takovéto převzetí na straně jedné činí nejasný důvod platnosti daného ustanovení a v tomto kontextu může být intenzitou dané nejasnosti založen derogační důvod, na straně druhé může být odůvodněno potřebou systematické úpravy, příp. navázáním dalších ustanovení, jež převzatá ustanovení konkretizují. O druhý z uvedených případů jde i v rozhodované věci.
Kupní smlouva versus restituční nárok
II. ÚS 494/05
Pokud se obecné soudy nezabývaly námitkami ohledně posouzení platnosti kupní smlouvy a nevypořádaly se s otázkou střetu vlastnického práva nabytého na základě rozsudku a vlastnického práva nabytého kupní smlouvou, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako právní závěr k němuž na základě takového hodnocení dospěly. Postupem obecných soudů tak došlo k porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
(Dle stručně nastíněného právního názoru obecných soudů nebyla kupní smlouva uzavřená stěžovateli v roce 1992 platná pro údajný rozpor s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba ode dne účinnosti tohoto zákona nemohla pod sankcí neplatnosti nemovitosti převést do vlastnictví jiného, přičemž mělo být nerozhodné, zda stěžovatelé o uplatněném restitučním nároku věděli či nikoli. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že uvedená argumentace týkající se možné vědomosti stěžovatelů o uplatněném restitučním nároku je zřejmě nepřípadná, když výzva k vydání nemovitosti byla učiněna až 6.1. 1995, tedy více jak 2 roky poté, co se stěžovatelé stali vlastníky nemovitostí.)
Kritika restriktivního výkladu důvodnosti dovolání
II. ÚS 669/05
Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup Nejvyššího soudu, stavící jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl Ústavním soudem opakovaně kritizován ve věcech, které přezkoumával Nejvyšší soud, a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl. Dovolací řízení se však v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro ČR z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ust. § 265b tr. řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Tento závěr nemusí nijak narušit povahu dovolání jako výjimečného opravného prostředku. (Ústavní soud si je vědom, že tr. řád používá výraz „mimořádný opravný prostředek“, avšak v daných souvislostech nelze považovat za rozhodující znak mimořádnosti, jež je ustáleně spojován jen s okolností, že je napadáno pravomocné rozhodnutí, nikoli se zásadním zúžením množiny napadnutelných rozhodnutí, ani se zásadním zúžením úhlu posuzování.)
Princip nerozumnosti a rozhodnutí obce
Pl. ÚS 57/05
Ústavní soud s vědomím výše citovaného uvádí, že aplikace principu „nerozumnosti“ ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní. Za zjevnou absurdnost lze přitom považovat jen případ, kdy soudem provedený přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán. Nerozumnost nesmí být použita jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí proto, že Ústavní soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí zákonem. Posouzení nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností.
Soudní dvůr ES:
Manfredi (C-295/04), Soudní dvůr ES
Kartelová dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě, jako jsou kartelová dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě v původním řízení, mezi pojišťovacími společnostmi spočívající ve vzájemné výměně informací, které umožňují navýšení pojistného v rámci pojištění občanskoprávní odpovědnosti týkající se pojistných událostí způsobených motorovými vozidly, plavidly a mopedy, jež není odůvodněno podmínkami trhu, které porušují vnitrostátní pravidla o ochraně hospodářské soutěže, mohou rovněž porušovat článek 81 ES, pokud s přihlédnutím k vlastnostem relevantního vnitrostátního trhu existuje dostatečný stupeň pravděpodobnosti, že dotčená kartelová dohoda nebo dotčené jednání ve vzájemné shodě mohou mít přímý, nebo nepřímý, skutečný, nebo potenciální vliv na poskytování tohoto pojištění v dotčeném členském státě subjekty usazenými v jiných členských státech a že tento vliv není zanedbatelný.
Článek 81 ES musí být vykládán v tom smyslu, že každá osoba je oprávněna uplatňovat neplatnost kartelové dohody nebo jednání zakázaných tímto článkem a, pokud existuje příčinná souvislost mezi takovou dohodou nebo jednáním a utrpěnou újmou, požadovat náhradu této škody.
V nepřítomnosti právní úpravy Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky výkonu tohoto práva, včetně podmínek použití pojmu "příčinná souvislost", za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.
V nepřítomnosti právní úpravy Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil soudy příslušné k rozhodování o žalobách na náhradu škody na základě porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství a upravil procesní podmínky těchto řízení, za předpokladu, že dotčená ustanovení nejsou méně příznivá než ta, která se týkají obdobných žalob na náhradu škody na základě porušení vnitrostátních pravidel hospodářské soutěže a že uvedená vnitrostátní ustanovení v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práva na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES.
V nepřítomnosti právní úpravy Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil promlčecí lhůty pro požadování náhrady škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES, za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.
V tomto ohledu přísluší vnitrostátnímu soudu ověřit, zda vnitrostátní pravidlo, na základě kterého promlčecí lhůta pro požadování náhrady škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES počíná běžet dnem, kdy k zakázané kartelové dohodě nebo jednání došlo, zvláště pokud toto vnitrostátní pravidlo rovněž stanoví krátkou promlčecí lhůtu, která nemůže být přerušena, v praxi znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje výkon práva požadovat náhradu utrpěné újmy.
V nepřítomnosti ustanovení Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil kritéria umožňující vymezit rozsah náhrady škody způsobené kartelovou dohodou nebo jednáním zakázanými článkem 81 ES za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.
V souladu se zásadou rovnocennosti tedy, pokud může být v rámci vnitrostátních žalob obdobných žalobám založeným na pravidlech hospodářské soutěže Společenství přiznána zvláštní náhrada škody, jako je exemplární nebo represivní náhrada škody, musí být možné ji rovněž přiznat v rámci posledně uvedených žalob. Právo Společenství však nebrání vnitrostátním soudům, aby dbaly na to, aby ochrana práv zajištěných právním řádem Společenství nevedla k bezdůvodnému obohacení oprávněných osob.
Krom toho ze zásady efektivity a z práva každé osoby požadovat náhradu škody způsobené smlouvou nebo jednáním, které mohou omezit nebo narušit hospodářskou soutěž, vyplývá, že osoby, které utrpěly újmu, musí mít možnost požadovat náhradu nejen skutečné škody (damnum emergens), ale i ušlého zisku (lucrum cessans), jakož i zaplacení úroků.
C-453/99 – Courage a Crehan
1. A party to a contract liable to restrict or distort competition within the meaning of Article 85 of the EC Treaty (now Article 81 EC) can rely on the breach of that provision to obtain relief from the other contracting party.
2. Article 85 of the Treaty precludes a rule of national law under which a party to a contract liable to restrict or distort competition within the meaning of that provision is barred from claiming damages for loss caused by performance of that contract on the sole ground that the claimant is a party to that contract.
3. Community law does not preclude a rule of national law barring a party to a contract liable to restrict or distort competition from relying on his own unlawful actions to obtain damages where it is established that that party bears significant responsibility for the distortion of competition.
Pozn. Rozsudkem Courage rozšířil ESD komunitární nárok na odškodné vzhledem k porušování komunitárního práva na způsob chování soukromých osob. Až do té doby bylo sankcionováno výhradně státní jednání v rozporu s komunitárním právem.
C‑315/05, Lidl Italia
Články 2, 3 a 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES ze dne 20. března 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy je třeba vykládat tak, že nebrání právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví možnost, aby subjekt usazený v tomto členském státě, který distribuuje alkoholický nápoj určený k tomu, aby byl dodán v nezměněném stavu ve smyslu článku 1 uvedené směrnice, a vyrobený subjektem usazeným v jiném členském státě, byl považován za odpovědného za porušení uvedené právní úpravy zjištěné orgánem veřejné moci a vyplývající z uvedení nesprávné hodnoty obsahu alkoholu v procentech objemových výrobcem na etiketě uvedeného výrobku, a aby mu v důsledku toho byla uložena správní pokuta, i když jako pouhý distributor pouze uvádí tento výrobek na trh tak, jak mu byl dodán uvedeným výrobcem.
vystavil Mgr. Jan Hrabák, hrabak@email.cz v
10:26
Komentáře: 0
