Ke kanalizačnímu zařízení představujícímu faktickou vadu pozemku.

Kanalizační zařízení (tj. zde retenční stoky k odvádění srážkových vod kanalizačního sběrače a dvou řadů průmyslového vodovodu) nacházejícího se pod pozemkem není podle zákona č. 274/2001 Sb. součástí předmětného pozemku a tvoří samostatnou stavbu v občanskoprávním slova smyslu.

Nelze však bez dalšího přisvědčit závěru, že „tvoří-li kanalizační zařízení samostatnou stavbu v občanskoprávním slova smyslu, která je předmětem veřejné evidence podle zákona č. 274/2001 Sb., nelze dovozovat, že by tato stavba mohla být vadou předmětného pozemku“.

Nedostatky fyzické povahy, např. co do jakosti, množství, funkčnosti, vzhledu apod. představují tzv. vady faktické; vadami právními se rozumí nedostatky, které brání tomu, aby nabyvatel získal k předmětu plnění práva v takovém rozsahu a takové kvality, která vyplývají ze smlouvy účastníků.
Umístění cizí stavby pod povrchem pozemku způsobuje jak nedostatek fyzické povahy pozemku, neboť nesporně ovlivňuje jeho funkčnost, tak i nedostatek spočívající v tom, že kvalita práva nabyvatele k pozemku je omezena (tzn. vadu právní). K bezprostřední ochraně kanalizačních stok před poškozením se totiž podle § 23 zákona č. 274/2001 Sb. vymezují ochranná pásma, v nichž lze provádět zemní práce, stavby, umísťovat konstrukce nebo jiná podobná zařízení či provádět činnosti, které omezují přístup k vodovodnímu řadu nebo kanalizační stoce nebo které by mohly ohrozit jejich technický stav nebo plynulé provozování, vysazovat trvalé porosty, provádět skládky jakéhokoliv odpadu nebo provádět terénní úpravy jen s písemným souhlasem vlastníka vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatele.
Podle § 500 odst. 1 obč. zák. jde-li o vady zjevné nebo o vady, které lze zjistit příslušné evidence nemovitostí, nelze uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady, ledaže zcizitel výslovně ujistil, že věc je bez jakýchkoliv vad.
Pokud však citované ustanovení hovoří o „vadách zjistitelných z příslušné evidence nemovitostí“, uvažuje jen ty vady, které se zapisují do katastru nemovitostí. Nahlédnutím do katastru nemovitostí lze zjistit, zda nemovitost nemá faktickou a právní vadu. Protože přístup k těmto údajům má každý, jsou vady zjistitelné z katastru nemovitostí postaveny na roveň tzv. vadám zjevným.
Vlastník vodovodu nebo kanalizace je sice povinen na své náklady zajistit průběžné vedení provozní evidence, kterou tvoří mimo jiné i výkresová dokumentace vodovodu nebo kanalizace, a tu pak předává vodoprávnímu úřadu, jenž zpracuje údaje, které mu byly předány za celý svůj územní obvod a předá je ministerstvu k vedení ústřední evidence vybraných údajů o vodovodech a kanalizacích, nicméně vlastnické vztahy k vodovodům a kanalizacím, jakož i k vodovodním a kanalizačním přípojkám se do katastru nemovitostí nezapisují a na majetkovou evidenci vodovodů a kanalizací se zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem nevztahuje (§ 5 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb.); z katastru nemovitostí tudíž není existence stavby kanalizace pod pozemkem jiného vlastníka seznatelná.(podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 897/2006, ze dne 30. 9. 2008).

Smlouvy o koncesi na veřejné služby

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 13. listopadu 2008, ve věci C‑324/07:

Smlouvy o koncesi na veřejné služby nespadají do působnosti směrnice Rady 92/50/EHS ze dne 18. června 1992 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby (Úř. věst. L 209, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 322), která byla použitelná v době skutkového stavu v původním řízení. Nehledě na skutečnost, že takové smlouvy jsou vyňaty z oblasti působnosti této směrnice, jsou veřejné orgány, které udělují koncese, povinny dodržovat základní pravidla Smlouvy o ES, zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti a rovnosti zacházení, jakož i povinnost transparentnosti, která z nich vyplývá (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky, Telaustria a Telefonadress, body 60 až 62, a ze dne 21. července 2005, Coname, C‑231/03, Sb. rozh. s. I‑7287, body 16 až 19). Aniž by s sebou tato povinnost transparentnosti nutně nesla povinnost vyhlásit veřejnou zakázku, ukládá orgánu udělujícímu koncesi, aby ve prospěch každého potenciálního uchazeče zajistil odpovídající stupeň zveřejnění umožňující otevření koncesí na veřejné služby hospodářské soutěži, jakož i kontrolu nestrannosti zadávacích řízení (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Telaustria a Telefonadress, bod 62, jakož i Coname, bod 21).

Rozhodnutí ÚS o Lisabonské smlouvě

Analytická právní věta
Přenos pravomocí orgánů České republiky na mezinárodní organizaci podle čl. 10a Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) nemůže jít tak daleko, aby narušil samu podstatu republiky jako svrchovaného a demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana a aby založil změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jinak je ale rozsah přenosu pravomocí otázkou výsostně politickou.
Pokud by na základě přenosu pravomocí mohla mezinárodní organizace nadále své pravomoci měnit libovolně a nezávisle na svých členech, tzn. byla by na ni přenášena ústavní kompetenční kompetence, šlo by o přenos v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 10a Ústavy.
Při preventivním přezkumu mezinárodních smluv je referenčním kritériem pro Ústavní soud ústavní pořádek jako celek, nikoli jen jeho materiální jádro; Ústava nerozlišuje mezi „běžnými“ mezinárodními smlouvami podle čl. 49 a mezinárodními smlouvami podle článku 10a a u obou z nich stanoví tutéž proceduru přezkumu Ústavním soudem.
Tzv. Lisabonská smlouva takové důsledky ve vztahu k Evropské unii nemá a je v přezkoumávaných ustanoveních v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
V řízení o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem je Ústavní soud vázán rozsahem kvalifikovaného návrhu na zahájení řízení. Jeho přezkum se koncentruje jen na ta ustanovení mezinárodní smlouvy, jejichž soulad s ústavním pořádkem navrhovatel výslovně a odůvodněně zpochybnil.

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2008/92/ESze dne 22. října 2008o postupu v rámci Společenství pro zvýšení transparentnosti cen plynu a elektřiny účtovanýchkonečným průmyslovým velkoodběratelům (přepracované znění):
Článek 1Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby podniky dodávajícíplyn nebo elektřinu konečným velkoodběratelům definovanýmv přílohách I a II sdělovaly Statistickému úřadu Evropskýchspolečenství (Eurostat) ve formě stanovené článkem 3:1) ceny a prodejní podmínky pro plyn a elektřinu pro konečnévelkoodběratele;2) používané cenové systémy;3) rozpis odběratelů a odpovídající objemy podle kategoriíspotřeby zajišťující reprezentativnost těchto kategorií naúrovni členského státu.

Kodifikace Směrnice o ochranných známkách.

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2008/95/ESze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách.

Mimořádně nízká nabídková cena při zadávání veřejných zakázek vyloučených ze směrnic

„Zásada svobodné hospodářské soutěže, zásada transparentnosti veřejné správy a zásada zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, které jsou základem práva Společenství v oblasti veřejných zakázek, jakož i právo na řádnou správu brání vnitrostátní právní úpravě, která při zadávání veřejných zakázek vyloučených ze směrnic v této oblasti stanoví povinnost zadavatelů automaticky a bez možnosti kontradiktorního ověření vylučovat mimořádně nízké nabídky.“ STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA DÁMASA RUIZ-JARABA COLOMERAve věci C‑147/06 a C‑148/06

Meze cenové regulace

Ústavní soud při posuzování ústavní konformity míry a forem cenové regulace setrvale (viz nálezy sp. zn. Pl.ÚS 3/2000 nebo I. ÚS 47/05) vychází ze zásady, že cenová regulace nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví. Zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To podle Ústavního soudu znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli.

Dva protichůdné judikáty Nejvyššího soudu - peněžní prostředky ve vztahu ke smlouvě o půjčce

Nejdříve uvádím záměrně kurzívou ten, který je dle mého názoru argumentačně nesprávný a obsahující výklad pojmu peněžní prostředky, který není v souladu s českým právem (32 Cdo 922/2007 ze dne 24. května 2007).

Zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi (popřípadě jeho zástupci). Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele. Předmětem smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky, je možno je poskytnout i převodem z účtu na účet, avšak na základě smlouvy o půjčce, věřitel přenechává dlužníkovi peníze, jako věci určené podle druhu, a tudíž přenechává pouze bankovky a mince (srov. názor Jany Marčanové, katedra práva Vysoké školy ekonomické Praha, článek "Úvěr nebo půjčku k podnikání?“, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 11/1994).

I když obvykle je stranou, která se zavazuje poskytnout úvěr, zpravidla banka, obchodní zákoník umožňuje, aby věřitelem byla i jiná osoba, ať už právnická nebo fyzická. Věřitel nemusí být ani podnikatelem, protože smlouva o úvěru patří mezi tzv. absolutní obchody, které se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu (srov. Obchodní zákoník, komentář, I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol., 11. vydání r. 2006, C.H.BECK, komentář k § 497).

A nyní dle mého názoru argumentačně správný judikát stejného soudu (jiného senátu) o tři měsíce později 29 Odo 475/2006, ze dne 24. 7. 2008: "Peníze lze dlužníku zapůjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku".

Rozdílnost judikatury ve skutkově a právně obdobných sporech

Pokud stěžovatel poukazoval na rozdílnou judikaturu městského soudu ve skutkově a právně obdobných sporech, nelze než konstatovat, že protichůdné závěry jednotlivých rozhodnutí městského soudu neposilují důvěru v justici a nepřispívají ani k ochraně právní jistoty účastníků sporu a principu předvídatelnosti práva. Proto Nejvyšší správní soud rozsudky městského soudu sp. zn. 10 Ca 227/2007, sp. zn. 10 Ca 334/2007 a sp. zn. 10 Ca 335/2007 pro nezákonnost zrušil, aby v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 s. ř. s. zajistil jednotu a zákonnost rozhodování, jakož i ochranu právní jistoty účastníků. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104, dostupný na www.nssoud.cz, „rozpornost judikatury ve skutkově i právně obdobné otázce je z hlediska právní jistoty účastníků naprosto nežádoucí a sama o sobě je způsobilá zasáhnout právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Důvodem ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí pro neodůvodněný rozpor v judikatuře pak ovšem může být jen takový případ, kdy k tomuto faktu přistupuje i věcná nesprávnost rozhodnutí. Každý potenciální účastník řízení bere při zvažování svých šancí na úspěch v soudním řízení v potaz i dosavadní (především publikovanou) judikaturu. Má právo přitom očekávat, že soudy budou v různých případech rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor, tuto věc posoudí ve shodě s tímto názorem. V opačném případě porušuje princip právní jistoty. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že tyto úvahy nevylučují možnost vývoje právních názorů, které ovšem musí být řádně odůvodněny. Názorový střet zakládá rozhodování vyšší soudní instance o sporné otázce, jejíž následné rozhodnutí bude napříště pro krajské soudy závazné. /7 As 49/2008 - 72, Nejvyšší správní soud/

Oprávněné náklady na výrobu tepla

Věcné usměrňování ceny tepla způsobem, který byl v rozhodném období použit na stěžovatelku, vychází z toho, že lze objektivně, tj. ekonomickou úvahou osoby nezávislé na dodavateli tepla, určit u konkrétního dodavatele s ohledem na jeho podmínky tzv. ekonomicky oprávněné náklady na výrobu tepla a vymezit je oproti nákladům ekonomicky neoprávněným. Ekonomicky oprávněnými náklady nutno rozumět náklady, které by řádný hospodář vynaložil, aby zajistil zejména samotnou výrobu tepla, přiměřenou údržbu a reprodukci svého majetku účelně používaného přímo či nepřímo v souvislosti s výrobou tepla, přiměřenou bezpečnost samotné výroby tepla i procesů souvisejících (přinejmenším v míře zákonem předepsané) a přiměřenou míru spolehlivosti dodávek tepla, a také aby dosáhl přiměřeného zisku z této činnosti. Ekonomicky neoprávněnými pak budou náklady, které buď vůbec se samotným procesem výroby tepla nesouvisí nebo náklady, které sice s ním přímo či nepřímo souvisí, ale řádný hospodář by je nevynaložil. Systémy dodávání tepla z centrálních zdrojů domácnostem mají síťovou povahu a dodavatel má v určité lokalitě nezřídka dominantní postavení na trhu tepla, neboť zásobuje převážnou většinu domácností v určitém městě, čtvrti či bloku domů. Nahrazení existujícího způsobu vytápění jiným, např. nahrazení vytápění centrálně dodávanou teplou vodou vytápěním elektrickým či kamny nebo jinými lokálními topeništi, pak je ztíženo z důvodů faktických (vysoké náklady domácností na změnu způsobu vytápění, v některých případech technické obtíže spojené s jejím uskutečněním) či právních (majitelé nájemních domů zásobovaných teplem z centrálních zdrojů nemusí z různých důvodů dát nájemcům souhlas s přechodem na jiný způsob vytápění). Všechny tyto skutečnosti ztěžují pozici domácností vůči dodavateli tepla v procesu vyjednávání ceny tepla na trhu touto komoditou a umožňují dosáhnout výrobci tepla takové ceny, která je v rozporu s představou společnosti o ceně spravedlivé. Výrazem představ společnosti o spravedlivé ceně tepla je pak metoda regulace jeho ceny, která má vést (je otázkou, zda skutečně vede, to však není předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem) k dosažení nižší ceny tepla než takové, jaké by bylo dosaženo na neregulovaném trhu s teplem. Smyslem a účelem rozlišování ekonomicky oprávněných a ekonomicky neoprávněných nákladů je tedy zajistit, aby dodavatel tepla dodával teplo za cenu nižší, než jaké by dosáhl, pokud by při stanovení ceny využil svého dominantního postavení, avšak takovou, která bude ještě ekonomicky racionální, a samozřejmě bude stanovena i ústavně konformním způsobem.

Správní orgán, který posuzuje ekonomickou oprávněnost určitých nákladů, proto při svém rozhodování musí postupovat na základě racionální úvahy. V první řadě si musí ujasnit, zda by dané náklady v konkrétních poměrech kontrolované osoby řádný hospodář vynaložil. Přitom je třeba zohlednit všechny okolnosti a vzít v úvahu i to, že při úvaze o vynaložení určitých nákladů nelze odhadovat budoucí vývoj rozhodných skutečností s naprostou jistotou, takže řádný hospodář bude brát v úvahu i možnost, že dojde k mimořádným či obtížně předvídatelným okolnostem, na které bude muset adekvátně reagovat. Poté, co si správní orgán ujasní, jaké náklady by v konkrétním případě vynaložil řádný hospodář, porovná je s náklady skutečně vynaloženými. Teprve zjistí-li, že skutečně vynaložené náklady v nikoli nevýznamné míře převyšují náklady ekonomicky oprávněné, je zde prostor pro případný postih za správní delikt na úseku cen.

Přezkum správního uvážení při stanovení výše pokuty

Stanovení výše pokuty za správní delikt je výsledkem správního uvážení, které je soudem přezkoumatelné. Rozhodnutí založená na správním uvážení přezkoumává soud z hledisek, zda nevybočilo z mezí stanovených zákonem, zda podklady pro ně byly opatřeny zákonným způsobem a zda není v rozporu s logickým úsudkem (srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 1995, č. j. 6 A 129/93 – 20 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Pokud jde o moderaci trestu, je takto vymezený rozsah soudního přezkumu ještě dále zúžen, a to na případy, kdy byl trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Úlohou soudu tedy není snížit trest na takovou výši, kterou sám považuje za adekvátní, nýbrž posoudit, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení, případně toto nezneužil tím, že by uložil trest zjevně nepřiměřený.
Podmínkou pro užití moderace je tedy zjevná nepřiměřenost pokuty. Soud hodnotí přiměřenost pokuty především ve vztahu ke kritériím, která pro úvahu o výši pokuty stanoví zákon. Podle ust. § 22 odst. 2 věta druhá zákona o ochraně hospodářské soutěže přihlédne Úřad při rozhodování o výši pokuty zejména k závažnosti, případnému opakování a délce trvání porušování tohoto zákona. /7 Afs 40/2007 - 111/

Jednočinný souběh komunitárních a vnitrostátních správních deliktů v oblasti hospodářské soutěže

5 Afs 9/2008 - 328, Nejvyšší správní soud

Za prvé, čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1/2003 i ustálená judikatura Soudního dvora připouštějí za vymezených podmínek uplatnit na jednání soutěžitelů spočívající v uzavírání zakázaných dohod omezujících hospodářskou soutěž nebo ve zneužití dominantního postavení na trhu, která naplňují znaky skutkových podstat dle čl. 81 Smlouvy ES nebo dle čl. 82 Smlouvy ES, rovněž jim odpovídající skutkové podstaty dle § 3 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Za druhé, souběžnému vyslovení viny za spáchání uvedených komunitárních a vnitrostátních deliktů v jediném rozhodnutí správního orgánu nebrání zásada ne bis in idem, jak vyplývá z obecných právních zásad Společenství, z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a z čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť nejde o situaci, kdy je opakovaně vedeno řízení o téže věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Za třetí, jednočinný souběh uvedených komunitárních a vnitrostátních správních deliktů je možný, neboť zájmy chráněné skutkovými podstatami správních deliktů dle Smlouvy ES a skutkovými podstatami dle zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou rozdílné.

Státní podnik a povinnosti dle zákona o svobodném přístupu k informacím

I. ÚS 260/06
Jedním z kritérií, jak diferencovat veřejnou instituci od instituce soukromé, je právě způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu). Nicméně Ústavní soud současně poukazuje na nutnost reflexe toho, že pro konečný závěr, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, je třeba akcentovat i jiná kritéria.
Zařazení zkoumané instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou tak musí vyplývat z “převahy” znaků, jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické.
Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak dle přesvědčení Ústavního soudu nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze.
Nelze nereflektovat při úvahách o způsobu založení státního podniku skutečnost, že zakladatelem je stát, který také státní podnik ruší, a rozhoduje o jeho sloučení, splynutí a rozdělení, přičemž významné je to, že založení státního podniku musí ze zákona předcházet usnesení vlády, kterým se uděluje souhlas se založením podniku.
Při vzniku a zániku státního podniku je tak přítomna velká míra ingerence státu a naopak absentuje „vlastní“ vůle státního podniku, což pak svědčí spíše o jeho povaze veřejné.
Pokud jde o hledisko osoby zřizovatele, je na místě poukázat na ust. § 3 odst. 1 zákona o státním podniku, dle kterého zakladatelem podniku je stát.
Nahlíženo kritériem subjektu vytvářejícího orgány státního podniku, lze odkázat jako na relevantní na ust. § 11 zákona o státním podniku, dle kterého orgány podniku jsou ředitel a dozorčí rada.
Z hlediska existence či neexistence státního dohledu nad činností státního podniku zjevně plyne, že nad činností státního podniku je vykonáván státní dohled, což je jedním z typických znaků veřejné instituce.
Pokud jde o hledisko účelu, za kterým byla instituce založena, relevantní je v tomto kontextu zejména legální deklarace účelu zakládání státních podniků podle zákona o státním podniku. Dle ust. § 3 odst. 2 „Podniky založené podle tohoto zákona jsou zakládány k uspokojování významných celospolečenských, strategických nebo veřejně prospěšných zájmů.“ Všechny druhy veřejné dopravy lze totiž vzhledem k jejich charakteru, potřebě a významu považovat za veřejné služby. V případě státního podniku Letiště Praha se jedná o mezinárodní veřejné civilní letiště.
Podle přesvědčení Ústavního soudu z výše uvedené argumentace vyplývá, že státní podnik Letiště Praha byl zřízen státem, jeho orgány jsou vytvářeny státem, stát zákonem zakotvenými prostředky vykonává dohled nad jeho činností, a plní veřejný účel; pokud jde o způsob jeho založení (zániku), ten kombinuje na jedné straně soukromoprávní postup dle obchodního zákoníku (zakladatelská listina, forma a okamžik vzniku), leč obsahuje na druhé straně schvalovací proces v rámci působení orgánu výkonné moci a celkově velkou míru ingerence státu v procesu vzniku a zániku daného státního podniku. Nelze potom než uzavřít, že výrazně převažují znaky svědčící o veřejné povaze státního podniku Letiště Praha, a proto je namístě přijmout závěr, že se jedná o instituci veřejnou.
Interpretace, že pokud nedojde k vyslovení veřejného účelu v zákoně konkrétním způsobem, nelze shledávat v činnosti té které instituce veřejný účel, se jeví Ústavnímu soudu jako nepřípustně formalistická, pohybující se mimo rámec požadavků vyplývajících z materiálního pojetí právního státu. Zákon ani z povahy věci nemůže konkrétním způsobem vymezit veřejný účel toho kterého státního podniku, neboť činnost každého státního podniku je vykonávána v jiné oblasti a zákon upravuje vznik, změnu, zánik a postavení státního podniku pouze obecně.
Pokud jde potom o splnění legálního požadavku (platného v době vydání napadených rozhodnutí obou soudů), lze poukázat na legální definici „veřejných prostředků“, obsaženou v ust. § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, dle které veřejnými prostředky jsou „veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a)“.
V případě státního podniku Letiště Praha jedná o veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky, jde tedy o povinný subjekt dle ust. § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Takový interpretační závěr Ústavního soudu přitom přispívá k žádoucímu širšímu pojetí práva na informace a důsledněji tak směřuje k realizaci smyslu právní úpravy o svobodném přístupu k informacím.

ÚS: Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu

Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, tedy porušil zásadu dvojinstačnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 129/06, ze dne 22.10.2008

K know-how jako vkladu tichého společníka

Know-how je souhrnem specifických znalostí a zkušeností v jakékoliv oblasti výrobní, zemědělské, obchodní apod. umožňujících provést určitý konkrétní úkol rychle s nejmenším vynaložením energie a nákladů. Je proto nepochybné, že i know-how se může stát vkladem tichého společníka, neboť umožní společnosti využitím těchto zkušeností uspořit náklady a čas, které by jinak musela vynaložit k získání stejného výsledku. Vkladem tichého společníka však know-how může být pouze za předpokladu, že účastníci smlouvy se dohodnou především na specifikaci poskytnutých zkušeností, a také na peněžním ocenění know-how, které nemůže být souhrnem jen všeobecných, tj. každému známých, nýbrž specifických (zvláštních) znalostí a zkušeností v daném oboru. Jen takto vymezené know-how je v souladu s ustanovením § 674 odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, které jako předmět vkladu označuje určitou peněžní částku, určitou věc nebo právo nebo jinou majetkovou hodnotu využitelnou při podnikání.Stejně jako peněžní částka nebo věc sloužící jako vklad tichého společníka, musí být i jiná majetková hodnota také konkretizována určitým způsobem. Podle ustanovení § 673 odst.1 obch. zák., v rozhodném znění, je podmínkou smlouvy o tichém společenství určitost vkladu tichého společníka. Lze proto dovodit, že pokud vklad tichého společníka není stanoven zcela určitým způsobem, jak co do majetkové výše tak i podstaty, je právní úkon pro jeho neurčitost neplatný podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 426/2006, ze dne 10. 9. 2008

První pokuta za přímé zadání koncese

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) uzavřel první případ v oblasti koncesí, když svým druhostupňovým rozhodnutím ze dne 3. listopadu 2008 pokutoval částkou 100 tisíc korun obec Zdiby ležící nedaleko Prahy.
Obec při výběru koncesionáře za účelem provozování kanalizace a čističky odpadních vod nepostupovala v koncesním řízení a oslovila pouze jednoho zájemce.
Koncesní zákon z roku 2006 upravuje podmínky a postup veřejného zadavatele při uzavírání koncesních smluv v rámci spolupráce mezi veřejnými zadavateli a jinými (podnikatelskými) subjekty. Veřejný zadavatel tak může, jako v tomto uvedeném případě, zadat provozování kanalizace a čističky odpadních vod včetně dobudování části kanalizační sítě s tím, že úplata náležící koncesionáři bude spočívat ve výběru stočného od producentů odpadních vod, tj. uživatelů kanalizační sítě.
Zadavatel je však i v oblasti koncesí vázán nutností vybrat koncesionáře v koncesním řízení, jestliže předpokládaný příjem koncesionáře činí 20 mil. Kč bez DPH a více. V daném případě však koncesní řízení nebylo vypsáno, přestože předpokládaný příjem koncesionáře (společnost BMTO GROUP) přesáhne limit 20 mil. korun. Obec Zdiby tak byla pokutována, protože uzavřela smlouvu po jednání pouze s jediným uchazečem. Tím byl zcela vyloučen prvek soutěže.
odbor vnějších vztahů ÚOHS08/130/VZ027

Interpelace J. Klase na M. Bursíka ve věci dopadů Podmínek přijatelnosti vodohospodářských projektů

Joint Practical Guide of the European Parliament, the Council and the Commission for persons involved in the drafting of legislation

Písemné interpelace poslanců v Poslanecké sněmovně Parlaentu ČR

Interpelace poslanců v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR

Interpelace v Evropském parlamentu

Uzavření Úmluvy OSN proti korupci jménem ES

ROZHODNUTÍ RADY ze dne 25. září 2008 o uzavření Úmluvy Organizace spojených národů proti korupci jménem Evropského společenství (2008/801/ES).


The purposes of this Convention are:
(a) to promote and strengthen measures to prevent and combat corruption more efficiently and effectively;
(b) to promote, facilitate and support international cooperation and technical assistance in the prevention of
and fight against corruption, including in asset recovery;
(c) to promote integrity, accountability and proper management of public affairs and public property.

Povinnost zajistit schůdnost chodníku

Problematika účinků odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí převodcem poté, co nabyvatel nemovitost dále převedl na třetí osobu

Tříčlenný senát č. 22, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, při úvaze o účincích odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněného pod číslem 46/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 46/2007“). Proto rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

Problematikou účinků odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí převodcem poté, co nabyvatel nemovitost dále převedl na třetí osobu, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněném pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 85-86 /129-130/), uzavřel, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Ve stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia ze dne 19. dubna 2006, Cpjn 201/2005, uveřejněném pod číslem 40/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, doplnil, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav i v případě, že nabyvatel, dříve než došlo k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu. A konečně, v R 46/2007 uvedl, že platným a účinným odstoupením od kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti se ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák. zrušují (zanikají) od počátku obligační a věcné (věcněprávní) účinky smlouvy, na základě které nabyl (měl nabýt) účastník smlouvy vlastnické právo, a ve vlastnictví nemovitosti je tu stejný právní stav, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví nikdy nedošlo; to platí i tehdy, jestliže nabyvatel dříve, než došlo ke zrušení smlouvy odstoupením, nemovitost převedl na další osobu, a i kdyby další nabyvatel byl v dobré víře, že se stal jejím vlastníkem. Odvolacímu soudu lze z výše uvedeného pohledu vytknout již to, že se v napadeném rozhodnutí se závěrem obsaženým v prvním z označených stanovisek nikterak nevypořádal.

Výše formulované judikatorní závěry Nejvyššího soudu byly nicméně pro tuto věc (v jejímž rámci tříčlenný senát Nejvyššího soudu před předložením věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podal návrh na zrušení § 48 odst. 2 obč. zák.) závazně korigovány nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněným pod číslem 307/2007 Sb. Ústavní soud výrokem nálezu pléna jednak zamítl návrh na zrušení označeného ustanovení, jednak určil, že odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák. se - není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká. V odůvodnění nálezu pléna se Ústavní soud přihlašuje k závěrům, jež formuloval ve výše označeném nálezu sp. zn. II. ÚS 77/2000 a odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1186/98. V odstavci 26. odůvodnění nálezu pléna Ústavní soud doplnil, že takto ustavený koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, se - pochopitelně - týká jen těch práv, která byla nabyta v dobré víře, která vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Závěry obsažené v citovaném nálezu pléna tudíž omezují řešení problematiky obsažené v dovolání na zodpovězení otázky, zda obstojí závěr napadeného rozhodnutí o tom, že žalovaní nabyli nemovitosti „v dobré víře“.

Obecněji se pak v daných souvislostech klade otázka, čeho (jakých skutečností) se má dobrá víra „dalšího nabyvatele“ týkat. Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že dobrá víra je - obecně vzato - vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 1999, pod číslem 56 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 33, ročníku 2004, části II., pod pořadovým číslem 35). Přitom při nabývání vlastnického práva k určitému majetku má dobrá víra samostatně právní význam, jen pojí-li se k domnělému právnímu titulu (titulus putativus); je-li zde skutečný nabývací titul (např. platná kupní smlouva), dobrá víra při nabytí vlastnického práva samostatný význam nemá (srov. § 130 a násl. obč. zák. a opět i posledně citované usnesení Ústavního soudu, jež uvádí, že dobrá víra je psychický stav držitele - takový držitel se domnívá, že mu právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není). Nález pléna Ústavního soudu spočívá jednoznačně na závěru, že byl-li v době dalšího převodu majetku první kupující (první nabyvatel) skutečným vlastníkem majetku, pak (nevymínil-li si první kupující jinak) převedl na druhého kupujícího (druhého nabyvatele) vlastnické právo v celé jeho šíři, s tím, že ze žádného ustanovení občanského zákoníku nelze dovodit, že v případě odstoupení od smlouvy dochází též k zániku všech smluv navazujících (srov. k tomu zejména odstavec 18. odůvodnění nálezu pléna). Jinak řečeno, Ústavní soud vychází z toho, že i poté, co první prodávající účinně odstoupil od kupní smlouvy č. 1 uzavřené s prvním kupujícím, zůstala kupní smlouva č. 2 (uzavřená před odstoupením od kupní smlouvy č. 1 mezi prvním kupujícím /jako druhým prodávajícím/ a druhým kupujícím) platným nabývacím titulem, nikoli jen titulem domnělým. U platného nabývacího titulu (kupní smlouvy č. 2), který nezanikl odstoupením od kupní smlouvy č. 1, je existence dobré víry nabyvatele o tom, že se stal vlastníkem převáděného majetku, bez právního významu (vlastnické právo by nabyl, i kdyby v dobré víře o tom, že mu převáděná věc nebo právo patří, nebyl). Ústavní soud ovšem ve výroku nálezu pléna podmiňuje ústavní ochranu vlastnického práva dalších nabyvatelů tím, že své vlastnické právo nabyli „v dobré víře“; z toho logicky vyplývá, že tato dobrá víra se musí týkat jiných skutečností než toho, že kupovaná věc dalším nabyvatelům patří. Jelikož předmětem výkladu nálezu pléna bylo ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák., je logické usuzovat, že dobrá víra dalších nabyvatelů se v argumentaci Ústavního soudu váže právě k jejich (ne)vědomosti o skutečnostech, na jejichž základě by odstoupení od kupní smlouvy č. 1 působilo i vůči nim. Nejvyšší soud interpretuje nález pléna Ústavního soudu v otázce dobré víry nabyvatelů následovně: Nabyvatelé nemohou přijít o vlastnické právo k převáděnému majetku, jestliže v době uzavření kupní smlouvy č. 2 byli (jako kupující) se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře o tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 mohla od kupní smlouvy č. 1 účinně odstoupit. Za předpokladu, že dalším nabyvatelům v době uzavření kupní smlouvy č. 2 bylo známo, že některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 může od kupní smlouvy č. 1 odstoupit s účinky předjímanými ustanovením § 48 odst. 2 obč. zák., a že důvody pro odstoupení od smlouvy již byly naplněny, nepožívá vlastnické právo k majetku, jež nabyli kupní smlouvou č. 2, ústavní ochrany (pro absenci dobré víry dalších nabyvatelů) a v důsledku odstoupení od kupní smlouvy č. 1 se tak obnovuje vlastnické právo prodávajícího z kupní smlouvy č. 1. Z tohoto pohledu se odvolací soud věcí nezabýval a jím provedené právní posouzení věci je proto nesprávné. Z výše podaného pojetí dobré víry jako psychického stavu určité osoby nadto plyne, že nezakotvuje-li příslušná úprava, v níž má dobrá víra konkrétní osoby právní význam, domněnku, že taková osoba je ohledně existence určitých skutečností v dobré víře, stíhá povinnost důkazní (a posléze i břemeno důkazní) o této dobré víře osobu, které je dobrá víra - v rovině právní - ku prospěchu. V posuzované věci to znamená, že odvolací soud pochybil, jestliže uzavřel, že důkazní povinnost a odtud plynoucí důkazní břemeno ohledně (ne)dobré víry žalovaných stíhá dovolatele. Ve skutečnosti procesní odpovědnost za nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ohledně své dobré víry při uzavření kupní smlouvy č. 2 nesou žalovaní (srov. k tomu opět i nález pléna, konkrétně tu část bodu II. věty druhé jeho výroku, která obsahuje formulaci: „Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře“).